Však víte, jak to je: v každé anketě, v každé soutěži o nejlepší film, knížku, písničku nebo třeba o nejlepšího sportovce či sportovkyni často nerozhoduje kvalita či výkon, nýbrž osobní sympatie těch, kdo hlasují. Nakonec: právě o tom ankety jsou. O těch nejoblíbenějších, nikoli o těch nejlepších, i když je slovo „nejlepší“ často v jejich názvu… Když jsem přemýšlel o dalším dílu tohoto vánočního seriálu, bylo mi od začátku jasné, že i já budu psát nikoli o těch nejlepších, ale o mých nejoblíbenějších vánočních filmech s nadějí, že mezi nimi najdete ty svoje i Vy.
Pravda je taková, že jeden z prvních „vánočních bijáků“, který na mě nesmírně zapůsobil a který jsem se snažil zhlédnout každé svátky, je dnes – zejména v Čechách – skoro úplně zapomenutá Země, odkud přicházím (Le Pays d’où je viens; 1956) Marcela Carného (1906–1996).
Režisér, známý mimo jiné díky filmům jako jsou Děti ráje, Nábřeží mlh nebo Brány noci a spoluprací s jedním z nejkřehčích básníků, které jsem kdy četl, Jacquesem Prévertem, stejně jako s ikonickými herci Jeanem Gabinem a Gérardem Philipem, postavil Zemi, odkud přicházím především na hereckých výkonech šansoniéra Gilberta Bécauda a půvabné Françoise Arnoulové.
Zejména Bécaudovy písničky, v první řadě ta, kterou do češtiny přebásnil Zdeněk Borovec („Já zdáli přišel k vám, z té země snů a bájí, píseň, to je vše, co mám, píseň, kterou snad lidé znají…“), poněkud ztřeštěný děj (Bécaud hrál v titulní dvojroli jednak nesmělého pianistu Juliena, usilujícího marně o místní servírku Marinettu, jednak světáckého aristokrata Érika Percevala, prchajícího před pronásledovateli, které za ním vyslal jeho strýc Ludovic) a také sníh – všude byla spousta filmového sněhu – stejně jako prckové, čekající dychtivě na Ježíška – díky tomu všemu dokázal Carné vykouzlit naprosto dokonalou vánoční atmosféru.
Zkrátka řekne-li přede mnou někdo Vánoce a vánoční filmy, vybaví se mi nejdříve právě tenhle francouzský „majstrštyk“. Můj syn už ho samozřejmě také zhlédl a také se mu, k mé neskrývané radosti, líbil.
Jinak, musím se přiznat, jsem od mládí miloval hlavně americké Vánoce, a proto také americké vánoční filmy. Ať už ty staré, klasické, opravdu dojemné, jako jsou třeba Život je krásný (1946) Franka Capry s Jamesem Stewartem v hlavní roli či Zázrak v New Yorku (1947) George Seatona s Maureen O’Haraovou a Johnem Pynem, anebo modernější Zamilovat se (1984) Ulua Grosbarda se skvělými Robertem de Nirem a Meryl Streepovou, tak i ztřeštěné komedie jako dobře známé Sám doma (1990) Chrise Columbuse s tehdy naprosto senzačním Macaulayem Culkinem (a také, nezapomeňme, s bývalým americkým prezidentem Donaldem Trumpem v jedné mini-roličce) nebo crazy-comedy Rolničky, kam se podíváš (1996) Briana Levanta s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli.
Ještě než budu psát o svém nejoblíbenějším britském filmu, o snímku Láska nebeská, musím se zastavit u jednoho amerického filmu, jenž má do romantiky opravdu daleko a jenž je naopak „akční klasikou“, ale přesto k Vánocům (alespoň k těm mým) neodmyslitelně patří, a to je Smrtonosná past (1988) režiséra Johna McTiernana s Brucem Willisem v hlavní roli. Příběh legendárního policajta Johna McClanea, který ve snaze zachránit manželku Holly a její spolupracovníky zlikviduje bandu teroristů vedených fascinujícím zloduchem Hansem Gruberem v mrakodrapu Nakatomi Tower v Los Angeles, mě nadchl už v mládí, přičemž neztratil ze svého kouzla nic ani dnes. McTiernan totiž dokázal natočit malý zázrak – „akční pecku“ a zároveň film, ve kterém je nenápadný, ale nezpochybnitelný kousíček „něžné romantiky“ a – vážně – toho přízračného „kouzla Vánoc“. Pokud by se snad mezi čtenáři tohoto textu našel někdo, kdo film nezná – ale ne, to není možné – máte o letošních Vánocích ideální možnost to dohnat.
