Stal se symbolem levicové revoluce, zařadil se ale i do pantheonu křesťanských světců. Byl marxistou a pohrdal nevzdělanými sovětskými vůdci. Uměl být asketický i marnivý. Během pozemského života byl nemilosrdný jak k opravdovým i domnělým nepřátelům, tak k nedostatečně horlivým přátelům. Ernesto Guevara zvaný „Che“ po smrti naplnil poptávku po revolučním světci, který má se svým pozemským předobrazem společnou vlastně jen tvář.
Stařičkému autu na ojetých letních pneumatikách odevzdaně podkluzují kola. Aby ne, právě prší a ono se bahnitou, nezpevněnou cestou drápe do nadmořské výšky takřka dvou kilometrů. Spolu s britským párem a místním původcem se snažíme vytlačit trpící vozidlo vzhůru. Nakonec se přece jen objeví slunce a my vjíždíme do malé, nenápadné horské vesnice La Higuera, která se na turistickou mapu světa zařadila tím, že v ní zemřel globálně proslulý revolucionář Ernesto Che Guevara. „Tak tady je škola, za chvíli se sejdem u auta a budem pokračovat,“ houknul na nás přívětivě řidič s vypoulenou tváří naditou povzbuzujícími kokovými listy.
Vcházíme do místnosti, kde 9. října roku 1967 naposledy vydechl tehdy devětatřicetiletý argentinský rodák, nepokojný povstalec a dostudovaný, byť nepraktikující lékař. Luštíme vzkazy na stěnách. Maličká škola chudé obce se proměnila v muzeum, či spíše pamětní místo, kam putují revolucionářovi obdivovatelé z celé planety. Kousek odtud je ale svéráznější památník Ernestovi přítomnosti v kraji. Prostý oltář – či snad tribuna, vlastně každému podle chuti – ozdobený nejen křížem, ale rovněž sochou (poprsím) proklamativního ateisty, jehož vírou byl marxismus.
