K Evropě po první světové válce, kdy – alespoň podle některých historiků – začíná raná fáze tzv. soudobých dějin, patří jednak po všech stránkách složité poválečné období, jednak, v západní Evropě, tzv. „zlatá dvacátá léta“, jež sice „neřvala“ tolik jako za Atlantikem (na INFO.CZ si můžete o Roaring Twenties koupit moji knihu), ale přesto byla v řadě ohledů „nezapomenutelná“.
Současně je s touto dobou neodmyslitelně spojeno i to nejhorší, co celé 20. století přineslo, a sice bezprecedentní hrůzy, které přinesly sovětský komunismus, italský fašismus a německý nacismus.
Všechny tři zrůdné ideologie, všechna tři proto-totalitní či totalitní hnutí vycházela z myšlenkových proudů, jež měly původ hluboko v 19. století. Teprve první světová válka se ale stala jakýmsi „katalyzátorem“, který je přivedl k životu, stejně jako síly, jež jim umožnily, aby se dostaly k moci (ruský/sovětský komunismus a italský fašismus). Anebo se „alespoň“ ustavily, respektive etablovaly jako síla, se kterou bude nutno v budoucnosti počítat (německý nacismus).
Romanovské Rusko a zrození „říše zla“
Romanovské Rusko, v jehož čele stál od roku 1894 car Mikuláš II. (1868–1918; na trůnu v letech 1894–1917), procházelo na přelomu 19. a 20. století hlubokou systémovou krizí. Do očí bijící zaostalost za nenáviděným i vzývaným Západem se naplno projevila porážkou ve válce s Japonskem z let 1904–1905.
Nespokojenost s neutěšenými domácími politickými a sociálními poměry se ukázala i během tzv. „krvavé neděle“ (22. ledna, podle ruského pravoslavného kalendáře 9. ledna 1905), kdy carská stráž Zimního paláce v Petrohradě zastřelila na sto třicet účastníků pokojné demonstrace, a během následné první ruské revoluce (1905–1907). Reformy, k nimž režim z donucení přistoupil, však byly přinejlepším polovičaté a na charakteru a fungování ruského samoděržaví mnoho nezměnily.
Tato skutečnost byla zcela zjevná i za první světové války, kdy Rusko, bojující na straně dohodových mocností a nesoucí prakticky veškerou zátěž bojů na tzv. východní frontě, neuneslo zátěž konfliktu, takže v roce 1917 došlo k tzv. únorové revoluci, jež definitivně znamenala konec carismu.
Prozatímní vláda v čele s knížetem Georgijem Lvovem a poté Alexandrem Kerenským však pokračovala ve válce a nakonec se zhroutila v důsledku listopadového (říjnového) bolševického převratu, v jehož čele stál teoretik marxismu-leninismu a nyní i „praktik socialistické revoluce“ Vladimir Iljič Uljanov zvaný Lenin (1870–1924; k jeho životním osudům viz dále).
