Přízviska „historický“ či „bezprecedentní“ doznala v posledních letech takové míry inflace, že by každý komentátor měl jejich užití pečlivě zvážit. Jak však dobře ví každý, kdo si alespoň jednou v životě pustil vysílání některé americké zpravodajské stanice, tamní moderátoři si v tomto zkrátka nemohou pomoci. Minulý týden, spojený se svoláním nové Sněmovny reprezentantů, jedné z komor Kongresu, jim nabídl neodolatelné sousto v podobě donekonečna se táhnoucí volby speakera, tj. předsedy této federální legislativní instituce. Ta nejenomže spustila záplavu zděšených či naopak velice posměšných komentářů a memes na sociálních sítích, vnímavějším však především demonstrovala vysokou obtížnost hledání kompromisů v americké politice, a to i v rámci jednotlivých stran. Rovněž naznačila trable, s nimiž se Spojené státy budou muset následující dva roky potýkat. Nakolik je však tato situace zcela nová a je možné ji překonat?
Patnáct, slovy patnáct – přesně tolik pokusů potřeboval vůdce republikánů Kevin McCarthy z Kalifornie ke zvolení na pozici speakera americké Sněmovny reprezentantů, po obyvatelích Bílého domu třetí nejvyšší ústavní funkce. Jeho jméno tak bude bez vší pochybnosti zaneseno do historie, což by dle kritiků až nezdravě ambiciózního státníka mohlo naplňovat pýchou. Snad jen, kdyby okolnosti nebyly tak ponižující. Úvodní zasedání nové Sněmovny se totiž povětšinou nese v uvolněném duchu, panuje slavnostní atmosféra, novým zákonodárcům lze z tváří vyčíst nadšení a program bývá krátký a stručný. Volba vedení je dopředu daná, nejvyšší post tradičně zaujímá šéf vítězné politické strany, pro něhož daný okamžik mnohdy představuje vrchol jeho politické kariéry. Letos se ovšem vše vyvíjelo jinak, přičemž nikdo, včetně McCarthyho samotného, nemůže tvrdit, že by určité trable neočekával.
Slabost McCarthyho pozice byla řečeno anglickým idiomem „slonem v místnosti“ (paradoxně i sama Republikánská strana nese slona ve svém vývěsním štítu) již od listopadových midterms, tj. voleb, konajících se v polovině funkčního období prezidenta. Rudá vlna, ohlašovaná jak samotnými republikány, tak většinou politologů i médií, se totiž nekonala.
