O kulturních, historických a politických kořenech současné situace v Rusku a na Ukrajině jsme hovořili s Petrem Kratochvílem z Ústavu mezinárodních vztahů. Podle něj je omyl myslet si, že je ruský prezident Vladimir Putin geniální stratég. „Pokud něco vyčítám médiím, pak to, že glorifikují Putina jako geniálního stratéga. On jím rozhodně není: Putin možná získává nějaké taktické body, ale celkově jeho vinou Rusko ztrácí. Je to obrovský seznam strategických proher,“ říká v obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ.
Můj základní dojem z posledních vystoupení ruského prezidenta Vladimira Putina je, že se mu stýská po Sovětském svazu. Je ten dojem správný?
Odpověď je ano, i ne. Ano v tom smyslu, že v propagandistickém oficiálním narativu, v tom příběhu, který se Putin snaží vyprávět, byl rozpad Sovětského svazu katastrofou – to říká opakovaně. Podle něj jde o největší geopolitickou katastrofu 20. století. V jeho pojetí byl totiž Sovětský svaz Rusko ve větších hranicích. Takže v tomto smyslu se mu po Sovětském svazu stýská.
Pokud bychom ale brali v potaz komplexní otázku, jak fungoval Sovětský svaz, s jeho centralizovanou ekonomikou a marxistickou ideologií, pak se mu nestýská vůbec. Současné Rusko je takřka antitezí, opakem Sovětského svazu. Z hlediska společenského, ekonomického, z hlediska obrovských sociálních rozdílů mezi chudými Rusy a oligarchy, z hlediska dravosti ruského kapitalismu, v tom všem a v mnoha dalších charakteristikách nemá Rusko se Sovětským svazem nic společného.
Avšak pokud jde o ten narativ – legitimizovat, vzít na milost Sovětský svaz a tvrdit, že to byla vlastně navzdory „drobným“ problémům kolem Stalina dobrá etapa dějin, to se děje velmi intenzivně. Putin navíc skutečně opakovaně naznačuje, že rozšiřováním ruských hranic naplňuje sovětský odkaz, že znovu utváří onen údajně harmonický, multietnický a humanisticky orientovaný superstát. Tuhle rétoriku dokonce někdy přebírá třeba i patriarcha moskevský a vší Rusi, což bychom asi nečekali.
Překvapilo vás něco na tom dlouhém projevu Vladimira Putina, který pronesl začátkem týdne, a tedy krátce před invazí ruské armády na Ukrajinu?
Ani ne. Pokud na něm bylo něco zajímavého, byla to jeho nonverbální komunikace. A to jak během projevu, tak během „grilování“ bezpečnostní rady – Putin její členy ponižoval, posmíval se jim. On si vždycky zakládal na tom, že na rozdíl od jiných je chladný, strategicky uvažující a jednající politik. Dlouhodobě dává najevo, že na rozdíl od dekadentních politiků na Západě on upřednostňuje racionální kalkul. Pokud se ale zaměříte na jeho nonverbální komunikaci, je plná afektu, hněvu, nářku.
Je patrné, že pro Putina to není jenom chladný kalkul – kolik surovin nebo území Rusko získá – naopak, je znát, že status Ukrajiny je pro něj velice osobní a emocionální záležitost. Tahle emocionalita je aspekt, který v jeho chování v minulosti tolik viditelný nebyl.
Pokud jde ale o věcnou stránku jeho projevu, nic nového skutečně neřekl. On třeba loni v červenci vydal článek o historické jednotě ruského a ukrajinského národa, a v něm už všechny ty agresivní a pro mnohé překvapivé teze, jako že je Ukrajina umělý stát, ukrajinský národ je umělý národ, protože tady je velkoruská trojice, která zahrnuje Malorusy, Bělorusy a Velkorusy, tak to všechno už v tom textu bylo. Nejsou to nové věci – on je opravdu tvrdí dlouhodobě.
A je zjevné, že středobodem jeho obav je právě Ukrajina. Už Zbigniew Brzezinski říkal, že je Ukrajina jakýmsi pivotem, kolem kterého se ruský narativ točí. A to se potvrzuje. A nemá to pouze vojenskou dimenzi, není to jenom obava z rozšiřování NATO, je to skutečně kulturní narativ: my patříme k sobě, Západ nyní Ukrajinu okupuje, je to loutkový stát, přitom my Rusové a Ukrajinci jsme fakticky jeden duchovní národ.
Kdo je Petr Kratochvíl?
Vystudoval Teologii křesťanských tradic na Ekumenickém institutu Evangelické teologické fakulty UK, mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, mezinárodní politické vztahy na Vysoké škole ekonomické v Praze, v roce 2011 byl jmenován docentem a v roce 2016 profesorem. V současnosti přednáší na Sciences Po v Paříži a na Metropolitní univerzitě v Praze. V minulosti byl předsedou Vědecké rady Diplomatické akademie MZV ČR, zástupcem ředitele ÚMV (2004-2013) a poté jeho ředitelem (období 2013-2018). Spolupracuje s řadou dalších českých i zahraničních univerzit, naposledy například s univerzitou Sapienza v Římě, s Papežskou gregoriánskou univerzitou či s University of Madras, v roce 2020 se zapojil do série přednášek na University of Cambridge. Předmětem jeho odborného zájmu je především náboženství v mezinárodních vztazích a role křesťanství v globální politice, ale také teorie mezinárodních vztahů, česká zahraniční politika, evropská integrace a ruská zahraniční politika.
Jinými slovy mi říkáte, že si Putin pro ten manévr, který tento týden spustil, připravoval dlouhodobě půdu…
Určitě. Současně ale musím říct, že Putin rozhodně není dokonalý šachový stratég, který si všechno připravuje na pět kroků dopředu. Naopak. Jsem přesvědčený, že reaguje velmi kontextuálně. Tedy reaguje na situaci, a pokud se změní, přizpůsobí tomu svou strategii a postup. A ty poslední kroky Ruska z dlouhodobého Putinova narativu nevybočují. Dokonce i invaze na Ukrajinu, která se může jevit jako zcela šílená. Což potvrzuje, co jsem už řekl – pro Putina je to otázka identity, hluboce zakořeněná.
A jak toto vnímá společnost? A nemám na mysli pouze tu ruskou, ale také ukrajinskou. Obzvlášť třeba podél hranic obou států, kde je zcela jistě hodně národnostně smíšené obyvatelstvo. Zkrátka a dobře: slyší lidé – případně kolik jich asi tak je – na tyto úvahy Putina?
Určitě. Ale pozor: pokud bych na tuto vaši otázku odpovídal před rokem 2015, byla by dost jednoznačná. Do té doby by i na ukrajinské straně úvahy Vladimira Putina vnímalo hodně lidí podobně jako v Rusku. A platilo, co naznačujete, tedy zejména pro jižní a východní oblast Ukrajiny, což jsou historicky jazykově smíšené oblasti, mnohde dokonce převážně ruskojazyčné, byl překryv s tím, co tvrdí Putin, dost veliký.
Ale dnes? Pokud totiž něco zásadně napomohlo k vytváření ukrajinské identity a ukrajinské státnosti, tak to byly a jsou kroky Ruska. Ještě třeba před deseti lety se zhruba každý desátý Ukrajinec označoval za „sovětského člověka“. Říkali, my nejsme nacionalisté, ani ukrajinští, ani ruští, my přejímáme humanistický étos onoho bájného nového sovětského člověka.
Za posledních deset let se ale situace výrazně proměnila, vzniká silná ukrajinská identita, která se vymezuje vůči ruské agresi. Kdybyste se třeba podíval na výsledky prezidentských voleb až do roku 2010, zjistil byste, že často kopírovaly jazykovou hranici. Pak se situace výrazně změnila, ukrajinská společnost začala volit jednotněji a titíž politici začali vyhrávat v obou jazykových oblastech.
A na straně druhé stojí Putin, který proti ukrajinskému nacionalismu staví nacionalismus velkoruský. V jeho válce proti Ukrajině se často zdůrazňují nové rysy, ale přitom on celou invazi založil na tom nejtradičnějším ze všech argumentů. Je to argument etnický – jsou to Rusové, které musíme bránit, neboť čelí útisku, genocidě a podobně. To srovnání se Sudety není vlastně tak úplně od věci. Takže pokud bych měl odpovědět krátce: jeho rétorika rezonuje u značné části ruské společnosti, zčásti na východní Ukrajině, ve zbytku země ale už dávno ne.
