Pro nepravidelné pozorovatele politiky Evropské unie musela nedávná návštěva Valdise Dombrovskise v Číně působit vskutku překvapivým dojmem. Výkonný místopředseda Evropské komise pro ekonomiku totiž vystupoval nezvykle asertivně, nešetřil kritikou čínské strany a dosti otevřeně hovořil o problémech, které provází vzájemný obchod těchto dvou hospodářských kolosů.
Jistou míru překvapení a znepokojení projevil i Peking, zvyklý slýchat podobná slova spíše od zástupců Washingtonu, nikoli Bruselu. Otázkou však zůstává, zda je tato demonstrace svalů ukázkou reálné síly, či spíše rétorickým blafem pokerového hráče, který drží v rukách slabé karty. Hospodářská závislost Evropy na „království středu“ v klíčových oblastech totiž v posledních dvou dekádách dosáhla nadmíru vysoké úrovně, čehož si je tamní vláda velmi dobře vědoma a nezdráhá se tuto páku využívat.
„Stojíme na křižovatce. Můžeme si přitom vybrat cestu vedoucí k vzájemně prospěšným vztahům, anebo tu, která nás pomalu rozdělí.“ Tato na funkcionáře Evropské unie vskutku tvrdá slova pronesl při svém projevu na prestižní univerzitě Čching-chua v Pekingu místopředseda Evropské komise pro ekonomiku Valdis Dombrovskis, který na několik dní zavítal do Číny, aby s tamním politickým vedením jednal o narovnání obchodních vztahů mezi oběma hospodářskými titány.
Vztahů, které v posledních měsících rovněž zažívají krizi, když tak pomalu ale jistě následují trajektorii neshod mezi Washingtonem a Pekingem. A to přesto, že EU dlouhou dobu ústy unijních představitelů i zástupců převážně starých členských států přístup Trumpovy a Bidenovy administrativy odmítala a kritizovala jej jako zbytečně tvrdý a nekonstruktivní.
Nicméně již nedávná Indopacifická strategie a jí doprovázející diskuze zmiňovaly Čínu nejenom jako partnera, ale i jako strategického soupeře, což byl v mnoha případech spíše eufemismus pro vyjádření obav z její vzrůstající hospodářské a na ní navázané geopolitické moci. A to přesto, že „rudý drak“ si od přísných covidových opatření prochází krizí, která se vyznačuje strukturálním charakterem a nebude ji zřejmě možné vyřešit jinak než dlouhodobější přestavbou doposud úspěšného modelu založeného na rozsáhlých investicích do infrastruktury, výstavbě nemovitostí a laciné manufakturní výrobě zaměřené na export levného zboží na trhy USA, EU, Japonska či sdružení ASEAN.
