Patnáctý srpen 1947 je bezesporu nejslavnější datum v dějinách moderní Indie a Pákistánu a možná v dlouhých dějinách obou zemí vůbec. Právě tehdy, v okamžiku, kdy půlnoc přecházela v nový den, získaly Indie a Pákistán nezávislost na v tu chvíli již bývalé koloniální velmoci Velké Británii. Dlouhý boj indických politických elit v čele s Mahátmou Gándhím, Džaváharlálem Néhrúem a vůdcem indických (pákistánských) muslimů, Muhammadem Alím Džinnáhem tak skončil senzačním úspěchem. Co tento úspěch znamenal a co všechno mu předcházelo?
Cesta, jež k výše zmíněnému okamžiku vedla, byla tak dlouhá a lemovaná tolika fascinujícími příběhy, že to v úplnosti na tak omezeném prostoru takřka nelze odvyprávět. Pojďme se proto podívat alespoň na to nejpodstatnější. Na počátku celé té dlouhé historie stál v polovině 18. století muž jménem Robert Clive (1725–1774), jenž se stal, spolu s Warrenem Hastingsem (1732–1818), skutečným zakladatelem „britské Indie“. Clive začínal jako úředník Východoindické společnosti (East India Company; EIC) a poté jako voják a administrátor nejenže fakticky zbavil Francouze (a Nizozemce) jejich vlivu na subkontinentu, ale současně získal pro EIC Bengálsko, nejbohatší část budoucího britského rádže (britského panství) v Indii.
Způsob, jakým si přitom počínal, a praktiky, které používal, zcela odpovídaly době, v níž žil a v níž Britové ani příslušníci dalších koloniálních mocností příliš nehleděli na to, zda a jaké oběti jejich dobyvatelské a civilizační úsilí místním národům přinese (viz, například, v Cliveově případě, velký bengálský hladomor z let 1769–1773, který byl připisován způsobu, jakým v čase své „vlády“ zemi řídil, a který si podle historiků vyžádal na milion obětí). Úsilí těchto mužů, dobyvatelů první generace, jako byl Clive, lze přesto označit za monumentální (byť nutně nikoli výhradně v pozitivním slova smyslu), jinak by ostatně velkou část subkontinentu pro svého zaměstnavatele (EIC) a pro svoji zemi (Británii) nikdy nezískali. Clive byl ostatně za své počínání v Indii politickými nepřáteli obviněn již za svého života, parlament jej však ze všech nařčení očistil, včetně těch, že své pozice zneužíval k vlastnímu obohacení…
Devatenácté století bylo „zlatým obdobím“ neomezené britské vlády, fakticky stále ještě vlády Východoindické společnosti, nad Indií. Zisky, jež mateřské zemi z kolonie plynuly, byly pohádkové či dech beroucí, stejně jako „role“ anebo „místo“, jak chcete, již si Indie v Británii „získávala“. Počet Britů, kteří svázali svůj život, svoji službu a svoji kariéru s touto zemí, neustále rostl, přičemž vojáci a policisté, nižší, střední i vyšší úředníci, duchovní, obchodníci, podnikatelé i intelektuálové (novináři, spisovatelé atd.), pocházeli, každý po svém, prakticky ze všech vrstev britské společnosti, z každé, s nadsázkou řečeno, britské rodiny. „Indie“ skutečně „prostupovala Británii“, až se stala, jako by mimochodem, součástí moderní britské identity a byla od ní v řadě ohledů neoddělitelná. Eric Arthur Blair, známý jako George Orwell, abych uvedl alespoň jeden příklad z mnoha, by o tom mohl vyprávět. Jeho mikropovídka / reportáž „Střílení na slona“ (Shooting an Elephant; 1936) patří po zásluze k těm nejznámějším, které napsal – a že věru je z čeho vybírat.
