Historik Jiří Friedl v obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ popisuje složité zákruty politických dějin Polska ve 20. století a jejich dopad na současnou politiku. Na co svým osobitým způsobem navazuje Jaroslaw Kaczyński a jeho Právo a spravedlnost? Jak to v Polsku bylo s nástupem a demontáží komunismu? Co to byl tzv. sanační režim a jak je na tom Polsko s antikomunismem?
Klíčovým motivem dějin Polska nejen posledních sto let je něco, co bych označil za starost nebo boj o nezávislost. Jako se to v různých etapách 20. století objevovalo v jeho vztahu k Německu nebo Sovětskému svazu, tak to lze nyní zaznamenat ve vztahu Polska k Evropské unii.
Určitě máte pravdu – jedním z klíčových momentů, dokonce bych řekl i smyslem polských dějin dvacátého století, je postavení Polska mezi Německem a Ruskem, respektive Sovětským svazem. Ostatně meziválečná polská politika, tedy v letech 1918 až 1939, stavěla mimo jiné na tzv. politice rovnováhy. Jejím cílem bylo, aby se Polsko nikdy nedostalo současně do konfliktu s Německem a se Sovětským svazem – právě tyto dvě země tehdy Polsko pokládalo za své úhlavní nepřátele.
Také proto Polsko ve 30. letech minulého století uzavřelo s oběma těmito státy tzv. pakt o neútočení. Oproti politice našeho dlouholetého ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše Polsko nepreferovalo nějakou podobu kolektivní bezpečnosti. Ale jak se ukázalo na sklonku třicátých let 20. století, nakonec jedna i druhá taktika své cíle nesplnily – obě byly neúspěšné.
Jako klíčový problém Polska ve vztahu k Rusku/Sovětskému svazu a k Německu se mi jeví jisté lavírování, snaha nedostat se do konfliktu s oběma mocnými sousedy naráz. A celkově platí, že je to záležitost, která se samozřejmě táhne ještě hlouběji do minulosti, zejména do devatenáctého století. Pramení z pocitu, že jsou svíraní ze dvou stran: z jedné strany Německem, z té druhé pak právě Ruskem. A je fakt, že se jak Rusko, tak Německo dopustily ve 20. století na Polácích celé řady zločinů. Takže ten pocit je pochopitelný.
Po roce 1989 se u nás mnoho lidí vracelo pro inspiraci k první republice, protože to byla poměrně dlouhá demokratická etapa našich dějin. O Polsku v meziválečném období to ale neplatí, v polovině 20. let minulého století zde nastupuje autoritářský pravicový režim.
Do určité míry ano. Je to ale spíše téma pro politologa. Oficiálně nebo v historických pracích se režim mezi lety 1926-1939 označuje jako režim sanační. Co znamená sanace? Nápravu, opravu. A v roce 1926, kdy v Polsku došlo k převratu, mělo jít o nápravu politických poměrů, které trpěly roztříštěností ve vnitřní politice a z toho vyplývajícími různými neduhy. A ten režim to chtěl napravit. Měla to být jakási oprava a zjednodušení politického systému v Polsku.
A pokud jste říkal, že se u nás vzhlíželo a doposud mnohdy vzhlíží k první republice, do jisté míry je to patrné i v Polsku, i když to platí spíše až o několika posledních letech, a to právě ve vztahu k tomuto sanačnímu režimu. Tedy k Polsku v letech 1926 až 1939. Na mysli mám aktuální nebo současnou vládní polskou garnituru.
Jiří Friedl
Přednáší historii na Masarykově univerzitě a Univerzitě obrany v Brně. Ve své vědecké práci se zabývá historií 20. století, zejména dějinami Polska a česko/československo-polských vztahů, problematikou polské menšiny na Těšínsku a dějinami migrací Poláků v Evropě. Na tato témata publikoval řadu studií v České republice i v zahraničí a autorsky se podílel na syntéze „Dějiny Polska“ v ediční řadě „Dějiny států“ vydávané Nakladatelstvím Lidové noviny. Podílel se rovněž na výzkumu perzekucí československých občanů v Sovětském svazu. Brzy vyjde v Polsku překlad jeho knihy o roli Československa v poválečných migracích Poláků. Aktuálně pracuje na knize o Těšínsku v letech 1938-1939.
Jinými slovy mi říkáte, že se Právo a Spravedlnost (PiS) inspiruje režimem, který tam vznikl po roce 1926?
Řekl bych, a je to jenom můj osobní pohled, že do jisté míry ano. Uvedu příklad: Józef Piłsudski, který organizoval převrat v roce 1926, byl po celou dobu sanačního režimu ministrem obrany, pouze dvakrát se stal premiérem. A když například rezignoval tehdejší prezident Stanisław Wojciechowski a Piłsudski byl zvolen prezidentem, tuto funkci odmítl. Volil raději jinou taktiku: držel si kontrolu nad armádou a na důležité posty – včetně prezidenta – dosazoval sobě blízké a loajální lidi.
A něco podobného lze číst i za tím, jak postupuje Jaroslaw Kaczyński. Když v roce 2015 zvítězilo ve volbách jeho Právo a spravedlnost, Jaroslaw Kaczyński zůstal řadovým poslancem, a teprve po několika letech se stal vicepremiérem. V zásadě ale platí, že nezastával žádnou významnou funkci a volil stejnou strategii jako Józef Piłsudski – na důležitá místa posílal sobě věrné a oddané lidi. Je tam evidentní inspirace obdobím režimu sanace. To za prvé.
A za druhé: když v roce 2015 probíhala předvolební kampaň, jedním z hesel Práva a spravedlnosti bylo „Polsko je v troskách“ (Polska w ruinie). Lidem říkali, že jsou to oni, kdo musí situaci napravit. A nechci se teď pouštět do debaty, zda to byla pravda. To podstatné je, že pokud je něco v troskách, tak je potřeba to nějak znovu postavit, znovu vybudovat nebo nějakým způsobem sanovat. A byť nevidím do hlavy Jaroslawa Kaczyńského a jeho kolegů, podobných paralel s režimem sanace, který vznikl po roce 1926, tam vidím celou řadu.
A mělo by to být i varováním. Víme totiž, jak režim sanace dopadl. A víme tedy, že začal degenerovat, třeba ve vztahu k jiným národnostem. Zatímco do jisté doby k nim bylo Polsko smířlivé, postupem času začal vstřebávat sanační režim ve vztahu k národnostním menšinám nenávistné prvky. A jako to bylo nebezpečné tehdy, bylo by to nebezpečné i nyní. Avšak zatímco tehdy se mohlo říkat, že nikdo před tím něco takového (sanaci) nevyzkoušel, nyní už z historie víme, že podobné pokusy nekončí dobře.
Co pro Polsko a jeho dějiny, a také pro jeho současnost a pro identitu Poláků, znamenalo září 1939? Byl to šok?
Asi ani ne. Polsko-německé vztahy se už nějaký čas zhoršovaly. Pokud se podíváte do dobového tisku, jehož studium vždy studentům velmi doporučuji, protože to je skvělá brána, skrze kterou můžete vstoupit do duše a atmosféry dané společnosti, ucítíte napětí. Z týdne na týden a potom v srpnu už ze dne na den rostlo – a proto bylo jasné, že se něco stane. Ostatně polská armáda dva dny před německým útokem vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Takže úplný šok to nebyl.
Ale pro Poláky má to datum velký význam. A to proto, že mohou říct, že se bránili, že neprohráli bez boje, že nedali svoji kůži úplně zadarmo. Také proto je toto datum součástí polského historického myšlení. A 1. září se v zemi vždy konají velké vzpomínkové akce.
A já si vzpomínám, že v roce 2009 při té příležitosti přijel také Vladimir Putin, přičemž Poláci chtěli, anebo čekali, že se nějak omluví za 17. září 1939, kdy je Sověti napadli z druhé strany. Putin jim jenom ale tak trochu připomněl, že se podíleli na rozbití Československa v roce 1938… A Lech Kaczyński tenkrát reagoval, že obsazení Těšínska v roce 1938 byl hřích.
Zmínil jste, že Polsko byl původně mnohonárodnostní stát. Jak v tomto ohledu země vypadala poté, co skončila 2. světová válka?
Po válce Polsko vstupovalo do nové etapy svého života ve zcela jiné teritoriální podobě. To za prvé. A za druhé v jiné národnostní struktuře. V podstatě můžeme říci v jednolité národnostní struktuře, což odpovídalo tehdejšímu trendu, který byl patrný i v Československu. Polsko za sebou mělo mimo jiné poměrně napjaté vztahy s Ukrajinci, kteří před válkou organizovali atentáty na polské představitele.
Teritoriálně se Polsko posunulo zhruba o třetinu na Západ – o co na východě přišlo ve prospěch Sovětského svazu, to dostalo jako náhradu na západě od Německa. Což se neobešlo bez výměn obyvatelstva a vysídlování některých oblastí. Týkalo se to Bělorusů, kteří se nacházeli na území Polska, Ukrajinců anebo Rusínů v jihovýchodní části Polska, v Karpatech. A tam se setkávali s neochotou těch lidí, oni pochopitelně nechtěli opustit své domovy, takže se bránili. A v tom je podporovaly oddíly Ukrajinské povstalecké armády.
To vše nakonec Poláci vyřešili poměrně razantním a drsným způsobem, kdy zbytky ukrajinského obyvatelstva, které ještě zůstaly v Polsku, nuceně vysídlili do severozápadního Polska. Zkrátka a dobře: Polsko se po roce 1945 stalo národnostně de facto jednolitým státem. Přitom před válkou Poláci tvořili jen asi 65 procent obyvatel, čtyři miliony byli Ukrajinci, Židů bylo tři miliony, židovská menšina ale během 2. světové války z Polska v podstatě zmizela.
