Jsou to smutné zprávy, jedna za druhou. Bývalí klíčoví členové administrativy amerického prezidenta George Bushe mladšího, jehož vláda v reakci na útoky organizace al-Káida z 11. září 2001 zahájila „válku proti mezinárodním terorismu“, čímž dala nepřátelům Západu jasně najevo, že USA a jejich spojenci nejsou tak změkčilí a neschopní bránit se, jak si teroristé mysleli, jeden za druhým opouštějí náš svět. V červnu letošního roku zemřel Donald Rumsfeld, který v Bushově vládě zastával v letech 2001–2006 post ministra obrany, na počátku tohoto týdne pak Colin Powell, Bushův ministr zahraničí z let 2001–2005. Oba dva byli v mnoha ohledech pozoruhodnými muži, a proto se pojďme za jejich životy a kariérami u příležitosti skonu druhého z nich alespoň ve stručnosti ohlédnout.
Nevím o žádném jiném „dokumentu“, který by o Georgi Bushovi mladším a jeho nejužším kruhu vypovídal tolik jako fotografie Annie Leibovitz(ové), uveřejněná v únorovém čísle časopisu Vanity Fair z roku 2002, na níž stojí a sedí – zleva doprava – ministr zahraničí Colin Powell, viceprezident Richard „Dick“ Cheney, prezident George Bush mladší, poradkyně pro otázky národní bezpečnosti Condoleezza Riceová, ředitel CIA George Tenet, personální šéf Bílého domu Andrew Card a ministr obrany Donald Rumsfeld. Dnes již legendární snímek šesti mužů a jedné ženy v černých oblecích, respektive v černých šatech, na němž o to víc září prezidentova bílá košile a temně červená kravata, dokonale ilustruje to, čemu se v politice říká „Taste of Power“, doslova přeloženo „chuť“ či „vůně moci“ (právě v souvislosti s touto fotografií si vždycky, když ji vidím, jakkoli je – to zdůrazňuji – o něčem úplně jiném, vzpomenu na knížku slovenského spisovatele a novináře Ladislava Mňačka „Jak chutná moc; časopisecky od roku 1966, 1968). Prezident Bush, maximálně uvolněný, což dokládá rozepnuté sako a mírný úsměv, je obklopený svými nejbližšími „dvořany“, kteří jsou naopak vážní a, jak napsal jeden z dobových komentářů, „zjevně ochotní položit za svého šéfa život…“. Donald Rumsfeld a Colin Powell, o nichž budu už za chviličku psát, na fotce přirozeně nemohou chybět.
Bezpříkladně oddaný manažer
Začněme nicméně po pořádku, chronologicky, a tedy Donaldem Rumsfeldem (*1932). Tento muž, označovaný za Bushova „největšího jestřába“, je pozoruhodný už jen tím, že byl nejmladším (za vlády Geralda Forda, v letech 1975–1977) i nejstarším (právě za vlády George Bushe, viz výše) ministrem obrany USA a, zejména ve druhém případě, politikem, jenž měl na hlavu státu (společně s viceprezidentem Cheneyem a poradkyní pro otázky národní bezpečnosti Riceovou) jistou dobu největší, podle médií až „nezdravě velký vliv“. Jak jsem již naznačil, do té opravdu nejvyšší politiky přivedli absolventa politických věd z prestižní univerzity v Princetonu Richard Nixon (prezidentem v letech 1969–1974) a již zmíněný Gerald Ford (v úřadu 1974–1977) na přelomu šedesátých a sedmdesátých let coby trojnásobného člena Sněmovny reprezentantů za stát Illinois (1963–1969), tedy prezidenti, kterým oddaně sloužil jako poradce (1969–1973), zástupce vlády u NATO (1973–1974), personální šéf Bílého domu (1974–1975) a potom – konečně – jako ministr obrany. Jen čistě mimochodem, dalším „zajícem“ či „zelenáčem“, tedy mladým, nadějným „republikánským kádrem“ a ministrem byl Richard „Dick“ Cheney, pozdější Rumsfeldův blízký spolupracovník a šéf (jako Bushův viceprezident). Jak vidno, Nixon a Ford sehráli v životě Donalda Rumsfelda mimořádně důležitou roli…
Po Fordově porážce ve volbách v listopadu 1976 a po odchodu z Bílého domu se Rumsfeld z politiky načas stáhl a vedl farmaceutickou společnost G. D. Searle & Company, přičemž byl v nemilosrdné, brutální konkurenci oceněn jako podnikatel roku (v daném oboru), a navíc vydělal „hromadu peněz“, což vypovídalo o jeho řídících/manažerských schopnostech, stejně jako předchozí úspěchy v politice. Velkému byznysu zůstal věrný i v následujících letech (mimo jiné ve firmách General Instrument a Gilead Sciences), politika jej však nepřestávala fascinovat a přitahovat ani tehdy. Jmenování ministrem obrany Georgem Bushem mladším v roce 2001 jej pak vrátilo do pozice, kterou nerad opouštěl ve druhé polovině sedmdesátých let a k níž se cítil předurčen a kompetentní, a to tím spíš, že si žádala muže, jenž se nebál rozhodovat a jenž měl neochvějně jasno v tom, co je třeba pro bezpečí své země udělat.
Životopisci budou o Donaldu Rumsfeldovi už navždy psát jako – na jedné straně – o „nejrozhodnějším obhájci amerických národních zájmů“ i jako – na druhé straně – o ministrovi, který „zavlekl USA do nelegitimních a vyčerpávajících válek na Středním východě (Irák, Afghánistán)“. Pravda je taková, že „jestřáb“ Rumsfeld patřil k těm, kteří v rámci již zmíněné války proti „mezinárodnímu terorismu“ horoval ve prospěl iráckého tažení, jsa přesvědčen, že tamní diktátor Saddám Husajn pracuje na vývoji a výrobě zbraní hromadného ničení, na čemž trval i poté, co se ukázalo, že pravdivost těchto informací je přinejmenším sporná.
