Nový díl našeho seriálu, věnovaný tomu, jak „Ameriku ve válce“ viděli velcí filmoví režiséři, je zajímavý už tím, že jeden z nich, podle některých kritiků dokonce ten nejvýznamnější, není na rozdíl od jeho předchozích hrdinů i „hrdinů“ (odborářského bosse Jimmyho Hoffy, astronauta Neila Armstronga a atleta Boba Beamona) Američan, nýbrž Ital.
Přesto to byl právě on, kdo – společně s několika americkými tvůrci, o nichž bude v následujícím textu také řeč – vystihl šedesátá léta za oceánem dost možná nejvýstižněji. Come and Meet, Please – Tak jenom pojďte, prosím, a seznamte se: Signor Michelangelo Antonioni a hned v závěsu za ním pánové Mike Nichols, Sydney Pollack a další. Začínáme tedy netradičně – za oceánem, v Evropě. Itálie dala, podobně jako Francie nebo Španělsko, Británie i Československo, světovému filmu nejen v šedesátých letech vskutku geniální filmaře – Federika Felliniho, Luchina Viscontiho, Piera Paola Pasoliniho a také Michelangela Antonioniho. I kdyby tento rodák z Ferrary na řece Pádu nenatočil v životě nic jiného než „Zvětšeninu“ (Blow-up; 1966), patřil by po právu mezi největší režiséry všech dob. Většina z vás film nepochybně zná, a proto ho připomenu jen krátce.
Odtažitý, odosobněný fotograf Thomas (David Hemmings) je mužem, jehož šedomodrýma rybíma očima a „očima“ jeho teleobjektivu nazíráme dovedně zinscenovanou vraždu, anebo záznam o politickém atentátu, provádí diváky přízračným světem „londýnské módní scény, s jejím leskem, povrchností a svěžím rytmem, v němž se rodily a zanikaly hvězdy, modelky, trendy…“ Pro ty, kteří britskou metropoli milují jako já, jsou scény z dělnického Southwarku, s charakteristickými cihlovými činžáky, železničními viadukty, typickými zaplivanými puby, stejně jako scény z Westminster City, z okolí St James Palace či z jakési londýnské „caverny“, kde mladí kluci „vaří rock“ na svých kytarách, aby je vzápětí rozmlátili o podlahu a s pobavením sledovali, jak se rozvášněný dav vrhá na kousky rozbitých nástrojů, aby pro sebe „urval“ cenný suvenýr, nezapomenutelné.
Antonioni přitom již před „Zvětšeninou“, v první polovině šedesátých let, natočil neméně geniální „tetralogii citů a odcizení“, tj. filmy „Dobrodružství“ (L᾿Avventura; 1969), „Noc“ (La Notte; 1961), „Zatmění“ (L᾿Eclisse; 162) a „Červenou pustinu“ (Il deserto rosso; 1964), což nebylo o nic méně než nesmírně ambiciózní pokus o „dokumentární zachycení stavu západní civilizace před sebevraždou“, respektive, „po lidsku“ řečeno, kritický pohled na, abych citoval Luise Buñuela, odvrácenou stranu „nenápadného půvabu buržoazie“. A byl to úspěch jako hrom. Po londýnském intermezzu se „Zvětšeninou“, ve které dosáhl tvůrčího vrcholu, se pak rozhodl, pro mnohé překvapivě, natočit svůj další film právě ve Spojených státech amerických.
Ve své době skandální snímek „Zabriskie Point“ (Zabriskie Point; 1969) začíná záběry ze studentského shromáždění, na němž se projednává strategie společných „protivládních akcí“, taktika boje s policií a s Národní gardou, „gerilová válka“ svého druhu, zatímco příslušníci „proto-fašistického policejního sboru“ (přesně takhle je Antonioni ve filmu vidí a ukazuje) místo silných slov jednají, přičemž zastřelí jednoho ze studentů. Hlavní hrdina filmu, student Mark, pak z mítinku uprchne, zcizí soukromé letadélko a vzápětí s ním předvádí „flirt ve stylu vědecko-technické revoluce“, když opakovaně přelétává těsně nad automobilem dívky, která stejně jako on prchá před společností, jež se jí hnusí, a se kterou následně stráví idylické chvíle na břehu Mrtvého moře v kalifornském Údolí smrti na mysu Zabriskie Point.
Druhá část filmu, v níž se Mark vrací, aby vrátil ukradené letadlo, ale je zastřelen policisty, zatímco „jeho“ dívka Daria opakovaně sní „živý sen“ o milionářské vile, vyhozené do vzduchu dynamitem, přičemž, „jako ve stavu beztíže, na plátně krouží a létají nejmodernější chladničky, televizory, jízdní kola a různé potraviny, časopisy, knihy, lahve drahého pití a kartony cigaret“, zkrátka všechny to, co si spojujeme se slovy konzumní společnost, je také, třebaže jinak než ta první, zejména po výtvarné stránce, v řadě ohledů pozoruhodná. I když…
Otázka, na kterou musel Antonioni, zjevně „okouzlený revolučním duchem doby“, po premiéře filmu donekonečna odpovídat, totiž zněla, zda mladou generaci přímo nevyzývá k útoku na společnost, na autority, na establishment, což bylo (nejen) ve Spojených státech, kde se v univerzitních kampusech o revoluci nejen mluvilo, ale kde se také dělala, velmi citlivé, křehké téma. Tak trochu naivní režisér (ano, někteří takoví opravdu bývají), zaskočený tím, jaké reakce jeho film vyvolal, sice opakovaně tvrdil, že „vila vyletí do vzduchu pouze ve fantazii hlavní hrdinky a že se v žádném případě nejedná o vyjádření jeho občanského a filmového stanoviska/postoje“, filmové záběry „výbuchu“, podkreslené mrazivou hudbou kapely Pink Floyd, ale nejen podle mnoha diváků svědčily o opaku, takže se zdálo, že si producenti dají dobrý pozor na to, aby mu v budoucnu dali nějakou práci, nejen v Americe ale i v Evropě…
