Objektivní podmínky pro návrat tradiční levice mezi relevantní politické subjekty se jeví skoro jako ideální. Přesto se zatím nic podobného nekoná a nejspíš jen tak nebude. Základní otázka zní: proč tomu tak je?
Inflace v Česku prorazila hranici čtrnácti procent, zdražuje všechno od bydlení přes energie po základní potraviny. A nejen to, když píšu tento text, média informují o tom, že je to jenom začátek, že zdražování teprve nabírá na tempu. Česko tedy čekají ekonomicky mimořádně složité měsíce, podle sociologa Daniela Prokopa už teď kvůli inflaci vzrostl počet lidí, kteří žijí v příjmové chudobě, z deseti na šestnáct procent. A je skoro jisté, že i tento trend ještě nabere na obrátkách.
To vše se jeví jako optimální konstelace pro návrat tradiční levice mezi relevantní politické formace. Jenomže podle posledních dat se nic takového nekoná. ČSSD se i více než půl roku od voleb, které ji poslaly mimo sněmovnu, pohybuje na nějakých třech či čtyřech procentech. O komunistech v této souvislosti asi nemá smysl mluvit, ta strana míří po zásluze vstříc záhubě; pokud jde o Zelené, ti nevědí, zda chtějí být levice, což by nevadilo, horší pro ně je, že nikoho mimo úzký okruh straníků a jejich rodinných příslušníků nezajímají.
Celkový pohled na českou levici musí být pro každého, kdo si je vědom její nezastupitelnosti, a to obzvlášť v časech krize jako je ta, do které nejspíš míříme, dost zkrušující. A vlastně by to tak měl mít každý, kdo si hledí demokracie a lidských práv. Neboť voliči, jejichž zájmy levice historicky obhospodařovala, nezmizeli. A pokud je v troskách, ani omylem to neznamená, že se její tradiční voliči posunuli doprava. Je to jinak: každý, kdo by se chtěl z úpadku levice radovat, a že takových lidí v Česku není věru málo, by měl mít na paměti, že z něj profitují především populistické a extremistické formace.
