A pak jsme ji spatřili, úzkou puklinu ve skále, z níž do suché noci prýštil vlhký a studený vzduch. Prodrali jsme se zeleným kapradím, které uprostřed vyschlého borového lesa s písečnou půdou vytvářelo živou bránu do podsvětí. Dotkl jsem se zkrabatělé skály, byla slizká a rovná. Nevytvořila ji příroda, ale lidská ruka před téměř sto lety, byla z betonu. Protáhli jsme se štěrbinou do rozlehlé, ale nízké kaverny, kterou na konci druhé světové války rozmlátily sovětské granáty, nasoukali se do úzkého otvoru v železobetonové podlaze, seskočili do tmy a začali dýchat vlhký, ale nikoli zatuchlý vzduch. Kužel světla z čelovky těkal po betonových stěnách a hledal otvor ve stropě, kudy polští přátelé podávali bágly se spacáky, kabanosy, pivem, vodkou a vším, co je potřeba na pár dní v podzemí.
Stáli jsme uprostřed podzemní haly, v jejímž rohu bylo točité schodiště. Naklonili jsme se přes okraj a svítili do hlubin. Světlo výkonné lampy ani neolízlo dno. Spustili jsme dolů úlomek betonu, pár vteřin ticho a pak zvonivé seknutí do vody. Sešli jsme čtyřicet výškových metrů dolů, až na samé dno. Bylo po kolena zaplavené vodou a pokryté miliardami kousků keramzitu, umělého kameniva velikostí i tvarem připomínajícího suchý hrách. Překrásnou klenutou chodbou jsme se vydali na sever, několik kilometrů rovně. Pravidelně se střídala suchá a zatopená místa a kdesi daleko před námi blikaly světla desítek lamp. Pomalu se přibližovaly a zvětšovaly.
Cítili jsme úzkostný pocit, když jsme desítky metrů pod zemí nohama drtili zrna keramzitu a pozorovali přibližující se skupinu mlčenlivých lidí, jejichž světlo nebylo bílé a ostré, ale nezvykle měkké, žluté, široké a nezaostřené. Zatímco oni strojově mlčky pochodovali, my mluvili a trhavě kráčeli. Míjeli jsme odbočky, podzemní sály, větrací komíny a na stěnách četli nápisy BAHNHOF (NORDPOL, BERTHA), HAUPTVERKEHRWEG, KÜHLRAUM, RUHERAUM, VORRATSRAUM...
