O hlasy voličů v lednových prezidentských volbách chtějí usilovat celkem dvě desítky osobností, jako o favoritech se ale mluví o trojici kandidátů. Nakonec všechno může být jinak, jak v rozhovoru pro INFO.CZ upozorňuje analytik Centra pro výzkum veřejného mínění Jan Červenka. „Zatím jsou naměřené preference mělkou záležitostí,“ říká s tím, že lidé zatím volby příliš neřeší. „Kampaň zkrátka může všechny tyhle výchozí pozice silně zpřeházet a rozmetat.“
Dva měsíce před prvním kolem prezidentské volby to vypadá, že jsou tu tři favoriti: Petr Pavel, Andrej Babiš a Danuše Nerudová. Může do souboje promluvit ještě někdo další?
Zatím všechny sebrané preference stojí dost na vodě, protože lidé prezidentské volby dosud moc neřešili a o kandidátech a jejich politických názorech v podstatě nic nevěděli. Problém je nejen to, že průzkumy proběhly ve velkém časovém odstupu od samotných voleb, a dokonce i volební kampaně, ale především za situace, kdy nebylo vůbec jasné, kdo nakonec bude kandidovat. Proto se ve výsledcích objevují kandidáti, kteří jimi nebudou, a naopak tam chybí někteří ti, kteří kandidaturu nakonec podali.
Další věc je, že přímá prezidentská volba se nám stala takovou hodně specifickou volební disciplínou. Opět v podstatě absentují straničtí kandidáti a do hry až na výjimky vstupují solitérní političtí outsideři, tedy lidé bez výrazné a čitelné politické minulosti, o kterých běžný volič prakticky nic neví.
Andrej Babiš je v tomto ohledu v podstatě jediná výrazná výjimka, i když svoji celkem jasnou politickou historii má i Jaroslav Bašta a v hodně hluboké minulosti třeba taky Tomáš Březina. Samozřejmě, Pavel Fischer a Marek Hilšer jsou dnes senátory, ale do Senátu je jako politické outsidery vynesla jen momentální popularita spojená s jejich protizemanovskou prezidentskou kandidaturou v roce 2018.
U obou si lze udělat nějakou představu o jejich politickém zaměření podle zařazení do senátních klubů a přinejmenším Pavlu Fischerovi se rozhodně nedá upřít snaha o to, aby byl vidět a slyšet, ale kromě několika zahraničněpolitických nebo bezpečnostních otázek, ke kterým se veřejně opakovaně a dost jasně vyjadřoval, je to stále nepříliš čitelná figura bez jasného politického ukotvení. U Marka Hilšera to platí ještě víc.
Ale třeba Josef Středula je jasně vyprofilovanou politickou figurou…
Josef Středula je alespoň dlouhodobě spjatý s odbory a jeho postoje k tématům souvisejícím s oblastí práce, ekonomiky a sociálního zabezpečení jsou vcelku zřejmé a přehledné na to, aby si volič mohl udělat nějaký obrázek, ale v jiných ohledech je to taky tak trochu terra incognita.
U dvou bývalých rektorů a bývalého náčelníka generálního štábu armády (D. Nerudová, T. Zima a P. Pavel – pozn. redakce), což by teoreticky měly být posty stojící zcela mimo politiku, je jejich politická čitelnost ještě problematičtější, i když jde o figury veřejně poměrně známé a v posledních letech mediálně dost zviditelněné, což je zřejmě hlavní a asi i jediný zdroj jejich preferencí ve výzkumech.
Proč podle vás kandidují lidé typu Karla Janečka nebo Karla Diviše?
Kandidatury Karla Janečka nebo Karla Diviše jsou projevem širšího fenoménu, který se už nějakou dobu objevuje i leckde jinde, kdy se o vstup do velké politiky „zkratkou“ přes nějaký přímo volený post pokoušejí bohatí podnikatelé, přičemž pro ně hlavním cílem ani nemusí být vlastní zvolení, ale už i pouhé zviditelnění. Pro ně to, že jde o politicky nečitelné a těžko uchopitelné figury, platí možná i víc než u předchozí trojice.
Každopádně celková skladba kandidátů za současných podmínek poskytuje běžnému voliči, respektive respondentovi výzkumu, asi takový výběr jako novinové hlasování o nejsympatičtější miminko narozené v tomto týdnu v okresní porodnici.
