Náměstek jihomoravského hejtmana Jiří Nantl z ODS hodnotí aktuální nařízení vlády Andreje Babiše v boji proti koronaviru. Mimo jiné se pozastavuje nad zákazem pohybu lidí mezi okresy. Dle svých slov bude chtít, aby se kvůli tomu Jihomoravský kraj obrátil na Ústavní soud. „Vláda tady z toho dělá covidový pracovní lágr,“ dodává. Podle něj především potřebujeme strategii proti covidu na několik let dopředu, nikoli automat na opatření, který nám řekne, že když tento týden číslo je X, příští týden se zavřou psí salony. „Základní faktor, se kterým musíme počítat, je i to, že společnost je vyčerpaná,“ říká.
Vláda v pátek večer vyhlásila nový nouzový stav a další opatření, jež mají zamezit šíření koronaviru. Jedním z nich je zákaz pohybu mezi okresy. Vy jste už předtím avizoval, že pokud se tak stane, budete chtít, aby zastupitelstvo Jihomoravského kraje podalo návrh k Ústavnímu soudu na zrušení takového krizového opatření. Základní otázka zní: proč?
Ano, otevřu o tom debatu v orgánech kraje. Důvodů je několik. Prvním je zjevná bezúčelnost takového opatření v situaci, kdy je zaváděn jakýsi jakoby tvrdý lockdown, ale současně není omezena výroba. Mimo hranice okresu, což je formální administrativní čára, která posledních dvacet let nemá pro reálný život žádný význam, můžeme v podstatě jen do práce. Takto pojaté omezení je nejen neúčelné z hlediska zvládání epidemie, ale podle mého názoru je i v rozporu s lidskou důstojností. Vláda tady z toho dělá covidový pracovní lágr.
Zákaz pohybu mezi okresy navíc narušuje integritu územního samosprávného celku, kterým je kraj. V podmínkách Jihomoravského kraje máte řadu míst, kde cesta z nich do jiného místa v témže okresu bez projetí jiného okresu je velmi obtížná. Zejména v metropolitní oblasti Brna, tedy v okresu Brno-venkov, ale i jinde. Jak jsou omezení nastavena, je tady i obrovská nerovnost mezi občany různých krajů. Občan Prahy se může v podstatě volně pohybovat po celé Praze, včetně trávení volného času, kdežto občané v jiných krajích jsou uzamčeni do okresů a na procházky mohou dokonce jen po domovské obci.
Argumentem vlády je, že se musí maximálně omezit mobilita lidí. Není to ale přece jen jeden z nástrojů, jak toho docílit?
Současně ale data naznačují, že hlavním zdrojem nákazy je zaměstnání – teď neříkám, že specificky jen průmysl – a domácnosti, kam lidé nákazu přinesou ze zaměstnání. Důvody jiné než pracovní mobilita jsou přece již dlouho dostatečně omezeny tím, že prakticky není kam jezdit, když většina služeb je uzavřena. Navíc existuje celé řada jiných možností, které vláda může využít pro případné omezení, a která jsou obvyklá v jiných zemích. Omezení stanovené na vzdálenost, omezení v regionálním měřítku. Když můžete mít omezení pohybu na region použito v Praze, kde je největší koncentrace lidí na ploše, proč by to nestačilo v ostatních krajích?
Jak vůbec hodnotíte nechuť vlády zavřít velké fabriky?
Chápu, že pokud bychom na několik týdnů odstavili výroby v exportně založené ekonomice, nemusíme ji z velké části už být schopni rozjet, protože přijdeme o zakázky. Ale toto je přece faktor, který měla vláda zvažovat už dávno z hlediska sázky na lockdown coby nástroj zvládání pandemie. Protože bez podstatnějšího omezení mobility z důvodu práce to prostě nebude fungovat. A pak tam vnímám právě ten dehumanizující prvek, že prakticky všude jsme podrobeni tvrdým omezením – kromě toho, když jdete makat do fabriky.
Jinými slovy mi říkáte, že se za další tři týdny situace nezlepší, že se nám nepodaří dynamiku šíření nákazy zlomit? Chápu to dobře?
To uvidíme, zda se zlepší. Pozorně jsem ale zaznamenal, že ze strany vládních představitelů při oznámení nového nouzového stavu nepadly žádné odhady, co přesněji bude za tři týdny. Příliš nedůvěřuji efektivitě takto nastavených opatření, ani tomu, že to vláda má celkově nějak moc rozmyšlené. V uplynulém týdnu jeden den jednal ministr školství s Asociací krajů o návratu do škol a uvedl termín 3. března pro možné otevření a druhý den premiér oznámil, že se zavře i to, co doteď bylo otevřené. Na základě různých zkušeností, jako je tato, prostě nevěřím, že vláda má představu, co může být za tři týdny a co by pak byly varianty dalšího postupu. Kromě prodloužení nouzového stavu.
Kromě omezení pohybu vláda opět kompletně zavírá školy nebo vybrané obchody, zavádí také povinnost nosit na pracovišti či v zastavěných částech měst a obcí chirurgické roušky či respirátory. Ani to podle vás nebude účinné?
Do jisté míry samozřejmě ano, ale tento účinek prostě bude zase zeslaben tím, že 37 procent zaměstnanců v této zemi pracuje v průmyslové výrobě a ti budou každý den vyrážet do práce a potkávat se tam s velkým množstvím jiných lidí.
Patříte mezi experty na vědu, výzkum a školství. Jak se celá ta peripetie, tedy už rok zavřené školy, podle vás projeví právě v této klíčové oblasti?
Situace ve vzdělávání je naprosto drastická. Školy jsou zavřené prakticky nejdéle v Evropě, kvalita a vlastně i samotný rozsah distanční výuky se velmi liší podle jednotlivých škol i podle možností jednotlivých rodin. Zdevastovaná je učňovská příprava, která je tříletá a teď půlku času vlastně nebyla. Vysoké školy jsou schopny se přizpůsobit lépe, relativně nejméně ta omezení dopadají na vědu. Bude to vyžadovat rozsáhlou a velmi promyšlenou intervenci.
Jak by taková intervence měla vypadat?
Za sebe bych šel cestou průřezové revize rámcových vzdělávacích programů, odladění toho, co jsou opravdu základní gramotnosti, které má zvládnout základní škola, co dále ve všeobecné složce středního vzdělání. Reálně se bavme o tom, že první ročník každého navazujícího studia – na střední nebo na vysoké škole – bude částečně věnován diagnostice rozdílů vstupních znalostí a jejich vyrovnávání. Vláda by na to měla poskytnout financování.
Musíme vnímat jednu věc. Většina dětí projde vzděláváním až po nějaký stupeň vysoké školy, tedy v rámci jejich průchodu vzdělávacím systémem jsou relativně nějaké možnosti, jak s nimi dále pracovat a řadu věcí dohnat. I když to nebude odpovídat konvenčním představám. Kritické jsou covidové ročníky učňů, protože pro ty je výuční list konečná. Tam to chce nějaký program podpory jejich zaměstnanosti s povinností doplňujícího vzdělávání, odborného i všeobecného. Jinak hrozí, že tady budeme mít velké množství neuplatnitelných lidí.
Jak zpětně hodnotíte nedávnou iniciativu hejtmanů, kteří poté, co vláda neuspěla s prodloužením nouzového stavu ve sněmovně, zasedli s premiérem k jednomu stolu s tím, že pandemii bez nouzového stavu nezvládnou. Vláda ho nakonec prodloužila, podle některých expertů protiústavně…
Je potřeba vyjasnit, že ve věcech krizového řízení jednají hejtmani ze zákona nezávisle na ostatních orgánech kraje. S naším hejtmanem jsem o tom docela podrobně debatoval a jsem přesvědčen, že uvažování hejtmanů bylo vedeno důvody, které jsou hodny respektu. Na druhou stranu rozumím, že hejtmani vnímali stanovisko pro vládu jako svým způsobem technické zhodnocení situace. Nemyslím si, že až tak zvažovali celkové ústavní dopady plynoucí z toho, že nouzový stav není jen rámec pro činnost krizových štábů a zajištění ochranných pomůcek a testů, ale také právní titul, na základě kterého vám můžou zakázat vycházet na ulici.
Neříkám to jako kritiku, spíš popis. Hodně hejtmanů vzešlo z komunální politiky, kde starosta při povodni nebo podobné události prostě velí při záchranných operacích. Debata o tom, jestli v celém státě mohou být omezena základní práva lidí, je ale samozřejmě už něco trochu jiného.
Já jen, že pokud opozice premiéra obviňuje z chaosu, tak zda k němu už také nezačíná přispívat? Vždyť několik měsíců nevolala po ničem jiném než po rozvolňování…
Myslím, že pohled hejtmanů bez ohledu na stranickou příslušnost byl skutečně především hejtmanský. Pozice hejtmana v krizovém řízení je podle zákona velmi unikátní a je spojena se zcela osobní odpovědností. Beru to tak, že hejtmani na tomto půdorysu o tom uvažovali, když byli postaveni před otázku, co dělat v řádu několik dnů bez nouzového stavu, který skutečně má i zcela technický význam pro organizaci aktivit proti pandemii. A v tu chvíli to nemělo alternativu, kterou nyní už je na rok přijatý pandemický zákon. Zmiňujete ale druhý aspekt, který je významnější, a tím je, jak se potkávají jednotlivé fáze pandemie s fázemi naší reakce na ni. Mám obavu, že ne moc.
Co tím přesně myslíte?
Tady se vytvořila iluze, že pandemií budeme procházet s pomocí nějakého automatu na opatření pod názvem PES. Ten tady z toho ale udělal spíš takové pandemické jojo. Číslo jde nahoru, tak se něco omezí, po čase jde logicky trošku dolů, tak se zase uvolní a koloběh se opakuje. Chybí tady úvaha, že covid bude faktorem našich životů nejméně po dobu několika let, takže musíme především nastavit dlouhodobě udržitelnou a snesitelnou úroveň opatření, v nichž se bude dát i žít. Tímto směrem jde pandemický zákon.
Musíme ale mít mix nejen represivních opatření, kterými nás tady vláda cvičí už rok, ale i preventivních. Především očkování. Mám pocit, že poslední dobou od vlády o tom není moc slyšet. Kraje vytvořily pro očkování infrastrukturu, ale základem všeho je, že musí být vakcíny. A z hlediska celkové strategie ten klíčový milník je, kdy může být proočkován dostatečný podíl populace, aby s jistou pravděpodobností nastala kolektivní imunita. V České republice to zřejmě nebude letos. Tedy kdy? 2022, 2023? Od toho se vše odvíjí.
Tedy abych to shrnul. Potřebujeme strategii proti covidu na několik let, nikoli automat na opatření, který nám řekne, že když tento týden číslo je X, příští týden se zavřou psí salony. Základní faktor, se kterým musíme počítat, je i to, že společnost je vyčerpaná. K tomu přispělo, že jsme vlastně ve zpětném pohledu loni vše zavřeli moc brzy. Včetně škol. Generace ve středním věku se dostává do situace naprostého zoufalství, senioři jsou izolovaní, děti si proměněný svět zpracovávají způsobem, který asi zatím úplně neumíme vyhodnotit.
Dlouhodobě patříte mezi ostré kritiky Andreje Babiše. Jednoduše řečeno tvrdíte, že nemá plán, neřeší koncepční a strategické problémy, utápí se v mikromanagementu. Počínala by si vůbec opozice jinak?
Patrně ano, aspoň doufám, ale dám k tomu jedno upozornění. Určitě kdyby byl premiérem například Petr Fiala, kterého znám i po pracovní stránce dobře, fungování vlády by vypadalo jinak a premiér by byl schopen strategické, dlouhodobě nesené úvahy. Hovořím o Petru Fialovi, protože je to lídr mé strany a osobně ho dost dobře znám. Ostatní lídry stran tedy nehodnotím. Ale to upozornění. Obrovským faktorem je kvalita státního aparátu. Státní správa byla v uplynulé dekádě zdecimována.
A to je velká část toho našeho dnešního rozdílu vůči Rakousku nebo Německu. A vidíme to na porovnání státu s fungováním krajů. Kraje v pandemii – v rámci toho, co mohou – fungují lépe než centrální vláda ne proto, že by v krajích byla nějaká v průměru vyšší kvalita volených politiků. Jde o to, že krajské úřady mají dlouhodobě celkem stabilní a profesionální aparát, vedoucí odborů jsou často lidé, kteří tu práci dělají patnáct, dvacet let. To má obrovský význam.
Celostátní politika je fascinována otázkou, kdo bude premiér. Daleko důležitější je ale obnovit kvalitu fungování státu. Obávám se, že tomuto se ve veřejné debatě nevěnuje téměř žádná pozornost. Varuji před představou, že až skončí Babiš, tak bude jen tak samo od sebe líp. Bude to obrovská práce, kterou navíc bude muset udělat vláda, ve které bude podle všeho takový počet politických subjektů, jaký v novodobé historii v žádné české vládě nikdy nebyl, a to bude vyžadovat vlastně vynalézt novou podobu české politiky, ve které nepůjde o to, kdo je premiér.
Přesto: pokud vláda – jak tvrdí opozice – koronavir vůbec nezvládá, nenastal čas na manévr, o který by se každá sebevědomá opozice jistě pokusila: vyvolat hlasování o nedůvěře vlády a Babiše prostě odvolat? Pokud je to takový diletant, jak opozice tvrdí, tak proč ho tam – obzvlášť poté, co mu vypověděli poslušnost komunisté – držet?
Všichni jistě vnímáme prvek jménem Miloš Zeman. Ale abych odpověděl jednoznačněji. Pokud bychom se podívali do světových politických dějin, v situaci národní krize to typicky bývá úřadující premiér, kdo dává podnět k vládě národní jednoty nebo vytvoření přechodné úřednické krizové vlády. V konkrétních zdejších politických podmínkách ani nic jiného stejně nedává smysl, protože opozice není schopna vytvořit parlamentní většinu, ani přimět prezidenta, aby jmenoval novou vládu na nějakém alternativním parlamentním půdorysu. Politickou sílu toto zajistit při existujícím rozložení sněmovny má stále jen Andrej Babiš. Bohužel. Pokud lidé chtějí, aby ji neměl, musí příště volit jinak.
