Zahajujeme druhou sérii reportáží z českého a moravského venkova. Jak se zde lidem více než třicet let po listopadu 1989 vlastně žije? Jak to mají s dostupností služeb, bydlení a práce? A co politika? Udělají si na ni místní alespoň někdy čas? Zajímá je vůbec, anebo si život organizují, aniž by se nějak spoléhali na stát? Odpovědi jsem tentokrát hledal ve Vlachově Lhotě na Zlínsku.
„Zanikají hospody, zanikají obchody, je to problém, lidé se už prakticky ani nepotkávají. U nás zanikl i fotbal, to byla jediná kultura v obci. Měli jsme slavit padesát let od založení klubu, bohužel to ale skončilo.“ Jsem na Valašsku, konkrétně ve Vlachově Lhotě, v obci, která leží čtyři kilometry na východ od Valašských Klobouků. Blíž než do krajského Zlína to tu lidé mají na Slovensko. Jde o další místo, do kterého jsem se vypravil v rámci svých výprav po českém a moravském venkově, které jsem musel kvůli pandemii loni na podzim přerušit. Autorem citovaného výroku je místní živnostník, který zde provozuje skromný obchůdek. Podstatné na těch slovech je, že jsou klíčem k pochopení sociální reality, které zde lidé čelí.
Zatímco třeba v Přívratu nebo Němčičkách se mi pochlubili bohatým kulturním a spolkovým životem, pro Vlachovu Lhotu je typické, že se tady neděje nic. Příčina je prostá: demografie. Jak mi o něco později prozradil starosta obce Miroslav Častulík, žije zde něco přes 220 obyvatel, třetina z nich jsou penzisté. Tím to ale teprve začíná. Mizí odsud totiž mladí lidé. V obci dokonce ani nedělají vítání občánků. Hned mě zajímalo, kolik se zde tedy ročně narodí dětí. „Některý rok třeba jedno. Někdy tři. Aktuálně tady je kolem třiceti dětí, které chodí na základní nebo střední školu,“ vysvětlil mi starosta. Z toho si jednoduše vypočítáte, že tady bude zoufale málo lidí, kterým je něco mezi pětadvaceti a pětačtyřiceti roky.
Pokud by měla každá rodina v průměru dvě děti, vyjde vám, že zde v těchto věkových kohortách žije okolo třiceti, možná i čtyřicet dospělých. Z opačné strany nazřeno z toho plyne, že lidé, kterým je okolo padesáti a více, tvoří ve Vlachově Lhotě možná i dvě třetiny její populace. No, a pak vám dojde, že ptát se na to, zda je v obci školka, dětské hřiště, volnočasové kroužky nebo dětský sportovní oddíl, je zbytečné. Nejsou děti, není pro koho toto všechno organizovat. Zrovna tak se to má s kulturou, spolkovým životem, vlastně s životem v jeho plnohodnotné formě vůbec. Pokud by zde chtěl nějaký odvážlivec postavit třeba penzion, případně pronajímat chalupu, mohl by turisty lákat přibližně takto: „Pokud chcete strávit dovolenou tam, kde se vůbec nic neděje, přijeďte k nám.“
V duchu si člověk říká, jak to tady bude vypadat za patnáct nebo dvacet let. Podaří se obci demografický trend zvrátit? A čím by se jí to mohlo podařit? Anebo postupně vymře? „Nabízíme stavební pozemky, aktuálně máme tři. Chceme odkoupit další, aby jich bylo aspoň sedm. Zasíťujeme je ze svého a pak je chceme nabídnout mladým lidem k odkoupení,“ reaguje starosta na mou otázku, zda radnice nějakým způsobem mladé lidí do obce přece jen láká. V minulosti se podle něj často stávalo, že si mladí lidé z obce postavili dům ve vedlejších obcích, neboť zde měli problém s pořízením pozemku. „Problém je tady ale hlavně práce, žádná u nás prakticky není. Všichni dojíždějí,“ dodává. V obci tím pádem není ani doktor, škola nebo školka. „Hospoda tady byla, ale přišlo EET. Nikdo nemá zájem, není to k uživení,“ říká starosta.
