Disident a dramatik Milan Uhde v obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ vzpomíná nejen na časy listopadu 1989. Podle něj chartisté kolaps komunistického režimu čekali, přesto byli listopadovými událostmi překvapeni. Uhde se podrobně vrací ke střetu Jaroslava Šabaty s Petrem Cibulkou, přičemž se jednoznačně staví na stranu Šabaty. A tvrdí, že tehdy Václav Havel selhal, když jednoznačně neodsoudil fyzické násilí, kterému Šabata v Občanském fóru čelil. Uhde se také zamýšlí nad tím, proč se po listopadu do České republiky nevrátil spisovatel Milan Kundera a jako jeden z důvodů uvádí, že ho disidenti připravili o Nobelovu cenu.
Jak s třicetiletým odstupem vzpomínáte na listopadové události roku 1989?
Vzpomínám na ně částečně jako na překvapivé, částečně jako na nepřekvapivé. Nepřekvapivé v tom, že jsem díky příteli a učiteli Jaroslavu Šabatovi – se kterým jsem byl permanentně v přátelském politickém sporu – zkusil v roce 1984 nejen jako původně bohemista, nýbrž i jako rusista, zda ještě ovládám ruský jazyk.
Tehdy jsem na prvním programu moskevské televize, který nám dodávali až do domu, zahlédl jakýsi publicistický pořad. Bylo to ve čtvrtek večer, to nikdy nezapomenu, a diskutovali v něm mladí lidé. Jeden z nich chválil, jak je to výborný, že sovětský člověk přispěchá na pomoc, kdykoli je někdo někde v tísni, třeba v Československu v roce 1968 nebo nedávno v Afghánistánu.
Ale druhý, s ovázanou hlavou, povídá: „S tím já vůbec nesouhlasím. V Afghánistánu jsme neměli co dělat. Já jsem si to právě prožil. No a tím Československem se také nemáme proč vychloubat.“ Své tehdejší ženě říkám: „Pojď si to poslechnout, v Sovětském svazu zuří obrodný proces, a armády NDR a ČSSR jej sotva zastaví.“ Ten pořad se jmenoval 13. poschodí, byl velice sugestivní, probíraly se v něm všechny otázky, které se u nás řešily v roce 1968. Paralela byla až dotěrná.
