KOMENTÁŘ DANIELA KOŠTOVALA | Před třiceti lety přijel prezident Václav Havel s delegací do Moskvy, aby s tehdejším vůdcem SSSR Michailem Gorbačovem vyřešil odsun sovětských vojsk z Československa. Bylo to úspěšné, k odsunu došlo rychle a klidně. Na večeři v Kremlu pak Václav Havel mj. položil otázku: „Jaké by Sovětský svaz chtěl mít Československo za 20 let?” Michail Gorbačov nebyl schopen odpovědět. Nevěděl a neměl představu. Slova se chopil sovětský ministr zahraničí a zkušený politik s přezdívkou „bílá liška“ Eduard Ševardnadze: „Je to jedno, budťe s námi, buďte proti nám, ale nebuďte bláto.“ Byla to rada zadarmo, jak uspět v mezinárodní politice a mít respekt. Náš problém je, že tím blátem momentálně jsme. Je to důsledek několika klíčových faktorů.
První faktor: Ztráta konsensu a vztahu s realitou – příklad na izraelsko-palestinském tématu
O ztrátě konsensu a kompasu ohledně naší zahraniční politiky jsem již psal ZDE. Zahraniční politika ČR přestala mít v praktické politice svůj původní autonomní význam jako nástroj pro hájení českých zájmů a stala se předmětem vnitropolitických manévrů bez ohledu na zahraničněpolitické zájmy země. Členství v EU nese také fenomén, kdy se zahraničněpolitická témata stávají předmětem stranické politiky na úrovni EU na úkor zájmů vlastní členské země.
Příkladem je článek „Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií“ tří ministrů zahraničních věcí – současného ministra Tomáše Petříčka a jeho předchůdců Lubomíra Zaorálka a Karla Schwarzenberga. Pokud jde o dlouhodobou českou zahraniční politiku, nepřináší vůbec nic nového. Ale kritizuje našeho spojence Izrael, který se snaží řešit své bezpečnostní zájmy, a potažmo pak i USA, dalšího důležitého spojence ČR, za jeho blízkovýchodní mírové snahy. Neříká, co je schopná a ochotná udělat ČR a rozhodně nepřináší žádnou praktickou relevantní alternativu. Jen furiantské invektivy. O zahraniční politiku pak těžko může jít, když je článek uveřejněn v českém deníku Právo, který v relevantním zahraničí těžko někdo čte.
Logicky došlo na reakce. Své stanovisko „Odmítáme podrážet Izrael“ zveřejnil bývalý premiér Mirek Topolánek, a bývalí ministři zahraničí Alexandr Vondra, Jan Kohout a Cyril Svoboda. Zcela logicky v duchu zahraniční politiky, která má sloužit k prosazování zájmů státu, odmítají kritiku spojenců i způsob, jakým je to provedeno. Na to samé i na nedomyšlená tvrzení ohledně hypotetického návratu některých Palestinců do Izraele poukazuje stanovisko „Ďábel je v detailech, megafonová diplomacie vůči Izraeli je zarážející“ tří bývalých velvyslanců ČR v Izraeli Jiřího Schneidera, Michaela Žantovského a Tomáše Pojara. Proto nemůže překvapit, že autoři těchto stanovisek jinak patří k rozdílným názorovým skupinám a politickým stranám v rámci ČR.
Politická akce ministra Petříčka má z hlediska zahraniční politiky jen samé mínusy. Podrývá spojenecké vztahy, snižuje srozumitelnost ČR, k řešení existujících problémů stejně nijak nepřispívá a v EU oslabuje naše pozice a respekt vytvářením dojmu oslabování vztahů s Izraelem. Ten nám právě v EU dával v dané blízkovýchodní problematice silnou pozici a nutil ostatní s námi mluvit a konzultovat.
ČR přitom ve stále bouřlivějším světě potřebuje spojence, kteří nám pomohou, bude-li to třeba. Suverenitu a územní celistvost vymůžou a ochrání konkrétní armády a schopnosti. Ne papír, na němž je napsána Charta OSN. Baltské země byly 70 let přičleněny proti své vůli k SSSR, a nebyl nikdo, kdo by jejich právo v danou chvíli prakticky bránil.
