Před deseti lety, v době kdy zima pomalu odtávala do jara, jsem spal venku pod širákem. Na hřebenech Karpat v Bukovských vrších na hranici mezi Slovenskem a Polskem nedaleko Ukrajiny. Spát se moc nedalo. Ne proto, že byl mráz a sněžilo, ale protože v údolí pode mnou celou noc vyli vlci. Rvali se mezi sebou a také zřejmě lovili — slyšel jsem vysoký pisklavý hlas, který však brzy utichl. Samozřejmě že jsem se bál, co by se asi stalo, kdyby vlčí smečka objevila můj bivak.
Ráno sestupuji do údolí, do vesnice Runina, kde jsem předchozí večer zaparkoval auto. Kousek nad vesnicí, kde se rovná planina láme do prudkého svahu porostlého obřími buky, objevuji vlčí stopy. A také krev, exkrementy a zrzavé chlupy. Sesbíral jsem je do igelitového sáčku, přidal krví nasáklý sníh, vyfotil stopy vlků i se stopou mojí, pro velikostní srovnání. Ve vsi jsem se vyptal na myslivce a položil mu naivní dotaz, kde v okolí žije nějaký ochranář přírody, kterému bych předal vzorky chlupů a krve. Někde jsem totiž četl, že se z toho dá izolovat DNA a tím určit, o jakou smečku vlků jde a zda tady náhodou neloví kříženec vlka a psa.
Podíval se na mě s výrazem: „Děláš si ze mě psinu? Cožpak nevíš, že vztahy mezi myslivci a ochranáři jsou stejné jako mezi vlky a srnami?“ Byl ale natolik zaskočen mojí bezelstností, že mi dal telefonní číslo na ochránce přírody z vedlejší vesnice Osadné. A tak jsem se seznámil s Jurajem Lukáčem, středoevropským fenoménem. Stačila hodina hovoru v jeho dlouhé a úzké chalupě, v níž dle legendy za první světové války kvartýroval jako voják pražský novinář Egon Erwin Kisch, abych pochopil, že o lesích ani vlcích nevím vůbec nic.
VOLÁNÍ DIVOČINY VE VLČÍCH HORÁCH
Vlčí hory nenajdete v žádném atlasu. Jde o staré lidové označení oblastí na pomezí Slovenska, Polska a Ukrajiny. Patří tam i Bukovské vrchy, v nichž jsem nocoval. Takovýchto míst, jimž se dosud vyhnula masová turistika a kde se můžete toulat po pěšinách a starých cestách hlubokými hvozdy i rozmáchlými loukami, aniž byste za celý den někoho potkali, je dnes ve střední Evropě jako šafránu.
Juraj Lukáč
Úspěšný kybernetik se před čtvrtstoletím odstěhoval z města do vesnice Osadné. Odtud řídí nejen Lesoochranářské sdružení Vlk, ale daří se mu i rozšiřovat plochy soukromých lesních rezervací po celém Slovensku. Emoční ekologisté o něm sarkasticky píšou, že je pravicový ochránce přírody. Juraj Lukáč se totiž nespoléhá na státní dotace a salónní diskuze, ale na individuální přístup a exaktní pochopení, proč je divoká příroda mnohem cennější než ta nejudržovanější zahrádka.
Osídlení tu bylo vždy velmi řídké, navíc se tudy přehnaly fronty za obou světových válek a po té druhé byly mnohé obce srovnány se zemí a desítky tisíc rusínských obyvatel byly vyhnány. V prázdné krajině severovýchodních Karpat našli záhy nerušené útočiště vlci, kteří vzkřísili i někdejší název tohoto území — Vlčí hory. Své útočiště tu před více než čtvrtstoletím našel také jejich nynější ochránce a propagátor bezzásahového lesního „hospodářství“ Juraj Lukáč. Předtím než podlehl „volání divočiny“, vydal se rodilý Bratislavan (*1954) na zcela jinou dráhu. V 70. letech vystudoval v Praze Elektrotechnickou fakultu ČVUT, poté se coby výzkumný pracovník věnoval kybernetice a robotickým systémům — podílel se na vývoji technologií pro mladoboleslavskou Škodovku nebo zařízení pro vyrovnávání tankových kanonů pro armádu. V polovině 90. let se ale jeho život otočil o 180 stupňů. Opustil svou dosavadní úspěšnou kariéru a stal se z něj „radikální ochránce přírody“. Tak jej nazývají jeho „kolegové“ ochránci — jimž on na oplátku přezdívá „salonní environmentalisté“. Založil Lesoochranárské zoskupenie VLK a s ním i první soukromou lesní rezervaci v Evropě. Desítky dalších poté pomohl zakládat. Dnes představuje silnou a mnohdy obávanou protistranu při vyjednávání se státními orgány a lesními hospodáři.
„Všechno to začalo jedním malým inzerátem v novinách na prodej 21 hektarů lesa ve Vlčí dolině, kterou jsem dobře znal,“ vzpomíná Juraj. „Hned mi došlo, že až ten krásně vzrostlý les někdo koupí, okamžitě ho vykácí, dřevo prodá a pak se potichu vytratí. Dříví má totiž větší cenu než ‚účetní hodnota‘ celého lesa — ten se prodával za 3,5 milionu, ale vyrubané dřevo mělo více než dvojnásobnou cenu. Přišlo mi tehdy strašně líto, že by tenhle krásný les měl zmizet, a tak jsem se rozhodl, že ho koupím. A že se v něm nic kácet nebude.“
