Zveřejňujeme devátý díl reportážního cyklu z českého a moravského venkova. Jak se zde lidem více než třicet let po listopadu 1989 žije? Jak to mají s dostupností služeb, bydlení a práce? A co politika? Udělají si na ni alespoň někdy čas? Zajímá je vůbec, anebo si život organizují, aniž by se nějak spoléhali na stát? Odpovědi jsem tentokrát hledal ve Starých Hamrech.
Byť jsem se před svoji poslední výpravou obával, že jen stěží může přinést ještě něco, co jinde nezaznělo, nakonec jsem se šeredně pletl. Obec Staré Hamry, která se nachází po obou stranách historické moravsko–slezské zemské hranice v okrese Frýdek-Místek, je v mnoha ohledech ojedinělá. A není to ani tak tím, že se skládá z více než padesáti osad, které jsou rozesety na téměř pětaosmdesáti kilometrech čtverečních. To hlavní se váže k pohnuté historii obce, která souvisí s výstavbou přehrady Šance. „Tady se to nezačalo měnit po roce 1989, ale už dřív. V 70. letech výstavbou přehrady. Historická část obce byla zatopena, zůstal jenom kostel, bývalá škola, bývalá fara, hřbitov a pomník Maryčky Magdonové,“ řekla mi starostka Eva Tořová.
Pokud zavítáte do centrální části obce, vcelku záhy vám dojde, že je tady něco jinak. Vše je totiž relativně nové. „Byla tady sice stavební uzávěra, ale jako kompenzace za zatopené historické části se tady vybudovala nová silnice, městský úřad, škola, kulturní dům, zdravotní středisko, obchod a restaurace, hasičárna,“ vysvětluje mi paní starostka. V centrální části obce komunisté tehdy otevřeli kromě potravin také masnu, textil, lidé tu měli zubaře, gynekologa, dětského i praktického lékaře. „Jezdilo sem spoustu autobusů, pak přišel rok 1989 a začalo se to přepočítávat na peníze,“ dodává. Upozorňuje mě také, že přehrada odřízla od zbytku obce osady situované v kopcích na slezské straně. „Takže i když nebyly jejich domy zatopené, většina lidí se z nich odstěhovala.“ Právě od té doby se podle ní většina těchto objektů používá k rekreaci.
A pak je tady ještě něco docela unikátního: dodnes fungující JZD. Zatímco všude jinde zemědělská družstva po listopadu 1989 postupem času zkrachovala, tady stále funguje. Navíc nepřetržitě od roku 1911, kdy bylo založeno pěti místními zemědělci. A já měl to štěstí, že jsem mohl téměř hodinu mluvit s jeho předsedou Petrem Šimečkem. Jde o svérázného a taky rázného pána, který stojí v čele družstva od svých dvaadvaceti let. Celý život tvrdě pracuje v horách, hovořil jsem s ním o ovcích, krávách, dotacích v zemědělství před a po roce 1989, o Agrofertu, politice anebo o turistech. Bylo to neskonale rázovité povídaní a jen stěží srovnatelné se vším, co jsem během svých cest doposud zažil. „Přežili jsme Habsburky, Hitlera, Husáka i Havla,“ řekl mi hned na úvod. „Jen v roce 1951 bylo – řečeno dnešním slovníkem – transformováno. Ale na podstatě se nic nezměnilo. Provedly se jen nové volby, které ale dopadly stejně jako ty předešlé. I stanovy zůstaly stejné. Vznikly za Habsburků, schvalovalo je c. a k. hejtmanství v Opavě, tady jsme ve Slezsku.“
Nejmladší z rodu Hamrů
Za předsedu byl Šimeček zvolen ve svých dvaadvaceti, tehdy byl také nejmladším člověkem v čele JZD v Československu. „Vznikl i seriál, jmenoval se nejmladší z rodu Hamrů. Děj to mělo jiný, ale inspirovali se mnou. Za 110 let jsem čtvrtým předsedou družstva.“ Když jsem se ho zeptal, co je hlavním předmětem činnosti družstva, odpověděl: „Stejný jako před sto lety. Je to stále stejné. Rostla tady tráva a byly tady zvířata. A teď zase roste tráva a jsou tady zvířata.“ To byl ale teprve začátek.
