Pokud se volební modely pro třetí přímou volbu českého prezidenta zásadně nepletou, jde o jednoho z favoritů a dost možná také nástupce Miloše Zemana na Hradě. V obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ Petr Pavel mimo jiné vysvětluje, jak se dopracoval ke kandidatuře, co by měl prezident udělat, aby přispěl k rehabilitaci české politiky, anebo jak podle něj vnímají českou politiku lidé z malých měst a venkova.
Jak to člověka napadne, že se chce stát prezidentem?
Myslím, že to není o tom, že se člověk chce stát prezidentem. Není to, jako když se chcete stát kosmonautem, zpěvákem nebo špičkovým sportovcem. Vnímám to spíš z pohledu služby. Člověk by do toho neměl jít s motivací, že chce za každou cenu vyhrát. Měl by do toho jít s tím, že chce něco nabídnout této zemi a lidem, kteří v ní žijí. A s tím do toho jdu já.
A jak je to dlouho, co se ve vás tato úvaha zrodila?
Ta úvaha jako taková není úplně nová. Poprvé jsem se s ní setkal někdy v roce 2013, tedy předtím, než se konala první přímá volba prezidenta. Tehdy se v médiích objevovala elektronická hlasování o různých jménech, v podstatě se pouze testovalo, jak lidé na různá jména reagují, a já jsem tehdy v jedné takové anketě v počtu hlasů v Praze dokonce porazil Miloše Zemana.
Někteří novináři se mě na to tehdy začali ptát, já byl ale samozřejmě v uniformě, byl jsem náčelník Generálního štábu, velice intenzivně se už tehdy mluvilo také o tom, že bych mohl být předsedou vojenského výboru NATO – a také proto jsem tehdy podobné úvahy jasně odmítal. O něčem podobném pro mě před těmi už skoro deseti lety nemělo smysl ani uvažovat. Novinářům jsem říkal, ať se mě na to zeptají někdy jindy. Což také začali dělat, když jsem se vrátil z NATO v roce 2018.
Tehdy jsem si ale chtěl dát pauzu, chtěl jsem si dát čas, abych se rozkoukal. Po třiačtyřiceti letech jsem svlékl uniformu, potřeboval jsem se trochu srovnat, zorientovat se, rozhlédnout se. V té době jsem začal dostávat pozvánky na přednášky a besedy, hodně jsem jezdil napříč republikou, různě jsem lidem pomáhal během covidu – a stále častěji jsem se setkával i s myšlenkou, že bych měl kandidovat.
Hlavním spouštěčem, tedy ten hlavní moment, který mě donutil, abych o tom začal uvažovat vážně, přišel na sklonku roku 2019, když Miloš Zeman začal mluvit o svých možných nástupcích. A tehdy se dopracoval k tomu, že tím, koho by preferoval, je Andrej Babiš. A já, když jsem si uvědomil, co všechno Andrej Babiš reprezentuje, čeho je nositelem, že obdivuje třeba Viktora Orbána, řekl jsem si: Ne, já nechci žít v zemi, která bude připomínat Orbánovo Maďarsko. To byl moment, kdy jsem se rozhodl, že se pokusím takovému scénáři zabránit.
Sám jste to zmínil – poslední čtyři roky jste jezdil po republice a setkával se s lidmi. Co vám tato zkušenost dala, co jste si z ní odnesl?
Musím říct, že to pro mě bylo něco nového. Samozřejmě, že v době, když jsem byl náčelník Generálního štábu, bylo podobných příležitostí méně. Už tehdy jsem sice pořádal různé přednášky a potkával jsem se s veřejností při různých příležitostech. Ale když jsem na podzim roku 2018 skončil v armádě, začal jsem postupně dostávat spoustu pozvánek na různé besedy a přednášky.
Tehdy se to ale týkalo hlavně toho, co jsem předtím poslední roky dělal – jak funguje NATO, jak si v něm vede Česká republika, jak si vedou naši vojáci v zahraničních misích. Myslel jsem si, že ten zájem bude trvat několik měsíců, jenomže ono to bylo přesně obráceně. Ty žádosti přibývaly, pak přišel covid a válka na Ukrajině a staly se z toho čtyři kontinuální roky, během kterých jsem permanentně cestoval po republice.
A tato zkušenost mi obrovsky rozšířila obzory, ocital jsem se v prostředích, která mi do té doby nebyla vlastní. Navštívil jsem celou řadu neziskových organizací, instituce, které se věnují sociální péči, zdravotnictví, velké i malé firmy, živnostníky a podnikatele. Všude mě zajímalo nejen to, jak si ti lidé poradili s covidem, ale také to, čemu čelí, jak přemýšlejí, co je trápí.
A brzy jsem si uvědomil kolik je mezi lidmi nápadů, invence a kreativity, a mrzelo mě, že se jim nedostává sluchu. Přitom mi bylo jasné, že právě tady je obrovský potenciál, který bychom měli odblokovat, měli bychom dát těm dobrým nápadům šanci prosadit se. A poohlížet se po řešeních naší situace také tam, kde bychom to mnohdy vůbec nečekali. Protože i z nějaké malé obce může vzejít nápad, který pomůže celé republice.
Jedním z předpokladů úspěchu v prezidentských volbách je, že vás lidé znají…
Technologie úspěchu v prezidentských volbách se celkem dost liší od obecné představy, jak lze získat podporu veřejnosti. To mě ale nevede k tomu, abych svůj přístup nějak měnil podle toho, zda zrovna mluvím s lidmi v Praze, v malých městech, anebo podle jejich sociálního statusu. Vždycky se snažím mluvit stejně, bez ohledu na to, zda jednám s lidmi z hutí na Ostravsku, nebo s podnikateli v Praze.
