S bývalým místopředsedou Nejvyššího soudu Romanem Fialou jsme mluvili o celé řadě aktuálních problémů a jejich právních souvislostech – pandemii koronaviru, uprchlické krizi, prezidentské milosti a amnestii nebo kondici nejen tradičních, ale i protestních politických stran. „Vzhledem k tomu, že Petra Fialu znám od mládí, tak mohu říct, že pokud jeho chování dnes někoho překvapuje, tak je to tím, že ho nezná,“ říká mimo jiné premiérův jmenovec v obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ.
V březnu to byly dva roky, co nás zasáhl covid a s ním všechny související vládní politiky, včetně těch restriktivních. Jak je na tom podle vás po těch dvou letech v České republice právní stát?
Domnívám se, že právní stát je u nás po covidu ještě trochu narušenější, než jsme čekali. To, co se před covidem postupně zhoršovalo, mám na mysli především zaplevelení právního řádu stále novými nepotřebnými předpisy a jejich novelizacemi, tak během covidu se tento negativní vývoj výrazně zrychlil. Důvodem je nejen to, že nové předpisy vznikají nikoli na základě společenské potřeby, ale často jako pouhá ambice politiků k sebeprezentaci, především se však ukázalo, jak zoufale nám chybí skutečně kvalitní legislativci.
Legislativci, kteří své práci rozumí jako řemeslu. Obecně platí, že se u nás dlouhá léta nepěstuje umění vytvářet zákony. Dělat je prostě tak, aby se dosáhlo jakéhosi politicko-společenského zadání, a současně, aby byly právně vypracovány s tím, že logicky zapadnou do celkového systému právního řádu a budou v souladu s Ústavou. Z tohoto nedostatku plyne potřeba stále nových a nových zákonných a podzákonných norem, které se následně ruší, neboť se přijde na to, že nesplňují požadavky, o nichž jsem mluvil.
Upřímně řečeno, myslím si, že selhávání legislativní tvorby bylo občas podtrženo i selháváním justičním. Nechci se nikoho dotknout, ale domnívám se, že výsledky soudního přezkumu různých „covidových“ norem měly příliš velké časové zpoždění, takže rušeny byly většinou již stejně neplatné předpisy. To byla podle mě velká chyba, byť možná objektivně zapříčiněná.
S čím však především nesouhlasím, je použitá argumentace, která říká „my jsme tento předpis zrušili ne proto, že byl špatný, ale protože jeho vydání nebylo dostatečně vysvětleno“. Osobně si v této souvislosti vždy vzpomenu na to, co říkává jeden můj starší kolega, „když odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně pro nedostatečné odůvodnění, tak je to výraz jeho bezradnosti a zbabělosti“. Odvolací soud musí vědět, zda je rozhodnutí správné nebo ne, a nemá lidem souzení zbytečně protahovat. Je nesmysl prodlužovat lidem cestu ke spravedlnosti. V úrovni legislativy je to prodlužování cesty ke stabilnímu státu.
To jsou dvě roviny: politická reprezentace, respektive zákonodárci, a soudy. Pokud bych se vrátil k politikům: jinými slovy mi říkáte, že to, čeho jsme byli svědky v posledních několika letech, a co covid to mimo jiné obnažil, je do jisté míry selhání politiky?
Politika má mnoho aspektů – pokud jde o politickou politiku, necítím se oprávněn, a ani se k ní nechci vyjadřovat. Avšak pokud jde o právní politiku, tedy o tu část politiky, kde se politika realizuje přijímáním zákonů, případně podzákonných norem, tam si myslím, že politika selhává. Je tady opravdu málo – a pokud jsou, tak vymírají – profesionálů, řemeslníků v oblasti tvorby zákonů. Krátce řečeno: legislativců.
Legislativa je svým způsobem stejné řemeslo jako každé jiné. Tak jako se třeba smrtí některých houslařů na dlouhá léta ztratily znalosti dokonalého míchání a aplikace laků zajišťujících úžasný zvuk jejich nástrojů, i v oblasti legislativy s odchodem některých odborníků zmizela historická paměť a logická kontinuita tvorby předpisů. To je to, co mě mrzí.
Roman Fiala
V roce 1993 nastoupil jako soudce na Krajský soud v Brně a v letech 2001 až 2002 byl jeho místopředsedou. Od roku 2002 do současnosti je soudcem Nejvyššího soudu v Brně. V roce 2003 byl jmenován předsedou senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. V roce 2003 byl v rámci Nejvyššího soudu jmenován soudcem Zvláštního senátu pro řízení v kompetenčních sporech. 1. ledna 2011 byl jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu. Externě vyučuje na Právnických fakultách Univerzity Karlovy v Praze a Masarykovy univerzity v Brně.
V každé politologické učebnici se píše, že jednou ze základních funkcí politických stran je generace kádrů. Jak vás tak poslouchám, vy tvrdíte, že u nás politické strany tuto funkci zase až tak neplní…
Já si upřímně řečeno v moderní době nepamatuji, že by ji někdy plnily.
Ptám se na to mimo jiné proto, že po roce 1989 u nás převládala a převládá nechuť vstupovat do politických stran, což nejspíš souvisí s tím, co se tady dělo za normalizace. A určitě to platí také o lidech, o kterých mluvíte a které v politice postrádáte…
Ano, s tím souhlasím. Jak říkal jeden můj zahraniční kolega o výběru soudců: „Ti, kdo to moc chtějí dělat, ti by to zrovna být neměli“ a „Ti, co to dělat nechtějí, ti jsou často ti praví“.
Čím to je?
Zase jeden citát. Říká se, že „kdo umí, dělá to, kdo neumí, učí to“. Myslím, že to platí i v oblasti, na kterou se ptáte. Odborníkům v různých oblastech lidské činnosti se nechce přijít o odbornost prací v politice.
Pokud bych řeč stočil k soudům. Je to podle vás tak, že rozhodují – a především ve vztahu k mocným – příliš pomalu?
S touto kritikou českého soudnictví nesouhlasím. Když se podíváte do statistik Evropské unie, zjistíte, že česká justice patří, alespoň pokud jde o civilní soudnictví, k nejrychlejším v Evropě. A ještě existuje jedna zajímavá skutečnost, o které se příliš nemluví – čím více jdeme ze severu na jih, tím je justice pomalejší. Tak to prostě je.
Takže česká justice rozhodně pomalá není. A tady je potřeba mít na paměti, že justice je v rámci systému hledání spravedlnosti tím posledním krokem. Justice přichází na řadu, když všechno ostatní selže. A je to cesta složitá, drahá a dlouhá. Navíc, když se justice začne používat k řešení banálních problémů, tak se její rozhodování musí zákonitě prodlužovat.
U nás se totiž projevuje jeden zásadní neduh. Když se lidé na čemkoli neshodnou, nehledají kompromis, ale jdou k soudu. I politici, když mezi sebou nenajdou shodu, a někdy ji skoro ani nehledají, tak to „přehodí“ na soudy. Titíž lidé pak soudcům vytýkají tendenci k soudcokracii, ač sami přenášejí, zejména v rovině Ústavního soudu, svou vlastní politickou odpovědnost na soudce.
I v politice by mělo platit, že férové je uznat porážku a nehledat „kličky“, jak to zvrátit. Výjimky z toho by měly být skutečně výjimkami.
