KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | V roce 1968 se stala velká zrada. Nezradil nás Brežněv, od vládce ruského impéria jsme nemohli čekat nic dobrého. Zradili jsme sami sebe. Někteří před invazí, někteří po ní. Někteří z naivity, někteří z přesvědčení. Někteří se zlomili a někteří byli zrádci vždy. Nezradili jsme „jen“ vlastní zemi, ale hlavně svobodu. Hodnotu, jež musí být vždy a všude znovu vybojovávána pro každý národ a každou generaci.
Historici nacházejí i po více než půl století nové a nové podrobnosti, jak to tehdy bylo, co se stalo, jaký byl běh událostí, odhalují příčiny, jež uvedly do pohybu invazní armády. Ale zásadní poučení je jasné, platí univerzálně a měli bychom si ho navždy pamatovat a předávat svým dětem. Člověk může žít jen na dva způsoby: buď ve svobodě, nebo v tyranii. Neexistuje nic jako „totalita s lidskou tváří“, ani „nelidská demokracie“. Kdo tvrdí, že ano, kdo hledá třetí cesty, mosty a kompromisy mezi dobrem a zlem, skončí u toho druhého.
Konec 60. let se pro mnohé stal krásným obdobím. Režim, v předcházející dekádě doslova vražedný, poněkud povoloval, praskaly ledy a obruče totality se zdály být snesitelnějšími. Zrušení cenzury za Pražského jara umožnilo návrat ke svobodnému myšlení a tvorbě. Ale šlo o hybrid, o kočkopsa, který v té podobě nemohl přežít. Stále jsme neměli parlamentní republiku, ale systém jedné strany bez svobodných voleb. Všechna zdánlivě znovu nabytá volnost byla iluzí, jen tancem světlušek za železnou oponou.
Aby se nám skutečně rozsvítilo, museli bychom přestříhat dráty a osvobodit se z moskevského gulagu, jemuž se přezdívalo „tábor míru a socialismu“. Ano, svým způsobem jsme tehdy byli svobodní. A svoboda, jak známo, je nutným předpokladem k demokracii, která bez ní nemůže existovat. Jenomže svoboda zase nepřežije bez záruk bezpečnosti. Kdyby dostala prostor, nakonec by jako dravá řeka podemlela základy totality, strhla železnou oponu a falešnou masku demokratizace nahradila pravou demokracií. Nedostala ho.
