Zatímco se tuzemský politický provoz scvrkl na debatu, jak čelit koronaviru, není od věci vrátit se ještě jednou k výsledkům slovenských voleb a hledat poučení pro české reálie. To hlavní zní: pokud chce opozice porazit tábor současného hegemona české politiky, musí přijít se strategií, která osloví nevoliče, nalomí sílu vládního bloku a předejde propadu hlasů pro své spojence.
Co se nepodařilo liberálnímu proudu slovenské politiky, dokázal Igor Matovič. Zvládl něco, s čím málokdo počítal a co se v debatě o šancích opozice nejen u nás nebo na Slovensku podceňuje: jeho kampaň masivně zabrala na lidi, kteří obvykle nechodí k volbám. A taky na prvovoliče. V tom je základ jeho úspěchu. Druhým klíčovým předpokladem byla jeho schopnost oslovit voliče obou táborů, tedy jak ty, kteří dříve volili některou z koaličních stran, tak voliče opozičních formací.
Smer, SNS a Most-Híd (tedy strany bývalé vládní koalice) přišly oproti volbám v roce 2016 v součtu o necelých dvacet procentních bodů. Oproti tomu liberální střed spolu s konzervativci či neoliberální pravicí – jakkoli jde o nesourodou směs politických stran, které mnohdy spojoval jen společný pobyt v opozici – posílil jen o nějaké tři procentní body. Přitom mu ale necelých sedm procent hlasů – a v tom tkví třetí klíčové ponaučení – propadlo.
Jak známo předvolební koalici PS/Spolu chyběl k zisku mandátů necelý tisíc hlasů. S jistou mírou zjednodušení lze říct, že za to může exprezident Andrej Kiska a jeho nová strana Za ludí, která se sice se ziskem necelých šesti procent voličů do parlamentu dostala, avšak za tu cenu, že tříštila liberální proud, aniž by byla schopna oslovit významnější procento lidí z opačného tábora.
