Šest měsíců, pět různých pracovních úvazků, provoz na směny v náročných podmínkách a minimální odměna. Novinářka Saša Uhlová žila od ledna v několika městech České republiky a pracovala v těch nejhůře placených provozech: v továrně za pásem, v drůbežárně, v třídírně odpadů, v prádelně a v supermarketu za pokladnou. Pobírala nízkou mzdu a zjišťovala, jak se žije lidem, pro které je to každodenní realita. Nyní o tom píše unikátní cyklus reportáží, které začínají vycházet na webu A2larm.cz, a o své práci připravuje s dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou film Hranice práce, jehož premiéru zhlédnou diváci festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě na podzim. A na příští rok plánuje vydat knihu. „Je pro mě absolutně nepochopitelný, proč lidé, kteří dělají pro společnost užitečnou práci, mimochodem: pokud by do ní zítra nepřišli, tak bychom to sakra pocítili, nemohou vydělávat tolik, aby z toho mohli normálně žít,“ říká Uhlová v exkluzivním rozhovoru pro INFO.CZ.
Ve svém deníku, který jste si po celou dobu projektu vedla, v jednom momentu pochybujete, zda to zvládnete, tážete se sama sebe, jak vás to změní a uvažujete o tom, zda vás neovládne zlost. Jak to dopadlo?
Ze všeho nejvíc to změnilo můj názor na to, s jakou intenzitou bychom se měli věnovat tématu pracující chudoby. Mířím tím do řad novinářů, i do řad intelektuální levice. Svět práce a lidí, kteří vydělávají ne nutně jen minimální mzdu, ale třeba i o pár tisíc korun měsíčně víc, kterých je už nejen relativně hodně – méně než dvě třetiny příjmového mediánu vydělává asi dvacet procent zaměstnanců, což je asi 14 tisíc hrubého. Navíc polovina zaměstnanců vydělává méně než je medián, což pořád není částka, ze které lze důstojně žít. Proto by to mělo být téma číslo jedna.
Ten projekt trval půl roku, byla jste v několika firmách na několika pozicích, potkala jste tudíž mnoho lidí. Jak se podle vašich zkušeností těmto lidem s podobnými příjmy žije? Jaké životní strategie volí k tomu, aby to zvládli?
Předně musím říct, že jsem dělala za různé peníze. Třeba v továrnách na severu Čech jsem dělala za poměrně dost peněz. Byly tam mzdy o dost vyšší, než třeba v jižních Čechách nebo v Praze, pokud jde o nekvalifikovanou práci. Ale pracovala jsem i s lidmi, kteří pobírají skutečně minimální mzdu a nedostávají – jak je běžnou praxí – nic bokem. Prvním postřehem je, že v těchto pozicích vzrůstá procento lidí, kteří jsou v exekuci. Platí to o většině mých kolegů. V praxi to znamená, že berou ještě o něco méně, než minimální mzdu. Což mimo jiné znamená, že jim aktuální zvýšení minimální mzdy až tolik nepomůže.
