Zveřejňujeme už sedmý díl reportážního cyklu z českého a moravského venkova. Jak se zde lidem více než třicet let po listopadu 1989 vlastně žije? Jak to mají s dostupností služeb, bydlení a práce? A co politika? Udělají si na ni místní alespoň někdy čas? Zajímá je vůbec, anebo si život organizují, aniž by se nějak spoléhali na stát? Odpovědi jsem tentokrát hledal v Novém Městě pod Smrkem.
„Bylo tady po odsunu Němců hodně prázdných domů, pro nás to bylo eldorádo, jako kluci jsme měli kde řádit. Těch Němců tady ale také hodně zůstalo. Jenom v naší ulici bych napočítal několik rodin. Neobešel by se bez nich provoz. Zůstalo jich tady dost, a ti, co odcházeli, šli do východního Německa. Za první republiky tady byla silná dělnická třída. Komunisti tady patřili mezi dvě nejsilnější strany. Starousedlíci před válkou o Novém Městě pod Smrkem říkali, že to byl „rudý hrad“. Po odsunu sem přišlo hodně lidí odjinud, moji rodiče sem přišli z Moravy. Táta byl košíkář. Dělal nábytek, košíky, kočárky. Tady ale nastoupil do Textilany.“
To mi řekl pan Křepelka. Narodil se krátce po II. světové válce a celý svůj život strávil v Novém Městě pod Smrkem, jehož dějiny jsou v některých aspektech podobné nedaleko vzdálené Krásné Lípě. Také zde žili až do II. světové války převážně Němci. Vůbec největší rozkvět městečko situované v severní části Jizerských hor 465 metrů nad mořem, ve kterém dnes žije necelých čtyři tisíce lidí, zaznamenalo ve druhé polovině 19. století. Právě tehdy zde byly postaveny dvě velké školní budovy, sokolovna nebo starobinec. A taky třeba architektonický skvost – vila textilního velkopodnikatele barona Ottomara Klingera z Klingerstorfu. Dnes v ní sídlí firma CIS.
Začátkem 20. století zde vzniká železniční spojení, staví se lázně s bazénem, evangelický kostel, už tehdy zde také měli knihovnu a muzeum s bohatými sbírkami, o které se údajně zasloužil kněz a přírodovědec Gottfried Menzel. Rozmach městečka utnula I. světová válka, po vzniku Masarykova Československa sem začali přicházet Češi. Jeho proměnu dokonala velká hospodářská krize, právě tehdy zde začali posilovat komunisté – v parlamentních volbách v roce 1929 zde obdrželi více než třetinu hlasů. Na město pak ve 30. letech dolehla velká nezaměstnanost, načež po II. světové válce skončila velká část německých obyvatel v odsunu. A do opuštěných domů přišli noví obyvatelé z Čech, případně z Polska. Jejich vztah k místu byl stejně jako v Krásné Lípě krajně problematický.
Přes to všechno se mi atmosféra v městečku jevila jinak, než jsem čekal. Prodchnuta byla mírným optimismem, pevným odhodláním a jistou tvrdostí, kterou si postupem času osvojí snad každý, kdo nežije v příliš hostinné krajině. Pokud chcete přežít, prostě se časem přizpůsobíte. „Já se tady cítím doma. Kolikrát jsem se ptal táty, proč se sem stěhoval. Vždycky říkal, že na Hané nebyla práce. Já s tím tady srostl, nikdy jsem neměl snahu odtud odejít. Vždycky tady bylo kino, bylo tady divadlo, velký ochotnický spolek, zvali sem ale i hostující divadla, byl tady Matuška, Gott nebo Ringo Čech. Měli jsme hudební klub. Pokud jde o sport, byl tady fotbal, házená, tenis.“ To mi řekl pan Křepelka, když jsem se ho zeptal, zda někdy uvažoval o tom, že by začal život jinde.
Tak jako jinde mimo centra i tady je osou života lidí práce. Střecha nad hlavou a stabilní zaměstnání, díky kterému si můžete obstarat vše, co k životu potřebujete. Svízel Nového Města pod Smrkem spočívala v tom, že tedy byl jeden dominantní zaměstnavatel – Textilana. „Kromě ní tady byla firma, která vyráběla kancelářské potřeby, anebo železárny. Po válce tady byla taky fabrika, která vyráběla nábytek. Prosperovaly tady dvě porcelánky. Většina z těch fabrik se ale po nástupu komunistů k moci zrušila, zůstala hlavně Textilana. Byl to hlavní zaměstnavatel, pracovalo tam okolo 1200 lidí. A protože tam byl stále nedostatek pracovních sil, byla tendence ty ostatní provozy zavřít. Další velký zaměstnavatel byly státní statky. Patřil jim velkokapacitní kravín, pastvinářství, velká bramborárna.“
