Tento týden uplynulo padesát let od nástupu Gustava Husáka k moci. V dubnu 1969 začala normalizace. Podle politologa Daniela Kunštáta tuto dějinnou etapu sice můžeme chápat jako „příběh bezpráví“, avšak pro většinu lidí měla zároveň mnoho dalších a podle všeho podstatnějších dimenzí. Například tu, jak uvažuje Kunštát v obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ, že většina populace „žila dobře“ nebo alespoň tak nějak normálně. „Pro mnohé lidi to byly v jádru dobré časy, kdy se v jejich životě nic převratného ani dramatického nedělo,“ vysvětluje politolog.
Tento týden to bylo padesát let, co se k moci dostal Gustav Husák. Definitivně tak skončilo Pražské jaro a začala normalizace. Zpětně vzato: byla tato událost skutečně takovým zlomem, anebo již spíše kontinuitou potvrzující posrpnový vývoj?
Dubnové plénum představovalo vskutku jen symbolický mezník ve vývoji KSČ a potažmo celé společnosti. Od slavné národní prohry v srpnu předešlého roku získaly události vlastní a zcela jednoznačný spád. Reformní klika - navzdory očekávání veřejnosti – vlastně okamžitě po okupaci rezignovala na jakékoliv známky odporu a dokonce byla stále ochotnější podílet se – spolu s notorickými „konzervativci“, tedy představiteli prosovětské ortodoxie – na nastolování jakéhosi nového politického narativu.
Co tím přesně myslíte?
Na mysli mám narativ, který byl nosným ideologickým pilířem pozdější normalizace a který delegitimizoval Pražské jaro a legitimizoval okupaci. Někteří do té doby progresivisté, kteří se stále ještě těšili obrovské důvěře společnosti, plakali, jiní se instinktivně smiřovali s novou realitou. Pár týdnů po okupaci už vzdorovali vlastně jen jedinci, jako byli František Kriegel, František Vodsloň, Gertruda Sekaninová-Čakrtová nebo Božena Fuková…
