V seriálu Nepřátelské území Praha vám na INFO.CZ představujeme dosud takřka neznámé případy toho, jak Státní bezpečnost sledovala a nabourávala chod západních zastupitelských úřadů. Kanceláře nizozemského velvyslanectví se nacházely v Nosticově paláci a hned nad nimi byly prostory využívané ministerstvem školství. Pro operativu Státní bezpečnosti to byla ideální možnost k nasazení prostorových odposlechů, kterou taky intenzivně využila.
Přestože je v registračním protokolu objektových svazků „holandské vyslanectví“ zaevidováno až 7. října 1954 pod registračním číslem 67, zájem o ambasádu projevovala tajná policie už od převratu v únoru 1948. V červnu 1951 žádá velitel prvního sektoru, referátu šestnáct odposlech kanceláře velvyslance. O dva měsíce později hlásí velitel pátého sektoru pátého oddělení, že odposlechy byly do kanceláře velvyslance Willema van Tetse nasazeny. „V druhém patře v místnosti nad kanceláří byla otevřena podlaha a odstraněna prkna v hrubé podlaze a záklop stropu. (…) V mezeře mezi dvěma trámy, která byla asi 12 cm, byly zhotoveny dva malé otvory průměru asi 1 mm. Při proškrabání otvorů bylo zjištěno, že strop v místnosti není rovný a je ozdobný sádrový, takže viditelnost otvorů jest dosti těžká.“
Postupně byly nasazeny mikrofony i do dalších místností vyslanectví a Státní bezpečnost zahájila pravidelné odposlouchávání. Výsledky byly ukládány do svazku s krycím názvem Benelux. Mikrofony byly demontovány až v květnu 1956. Celkem bylo odstraněno sedm dynamických mikrofonů a jeden krystalový. Záznamy z pěti let odposlouchávání nizozemského velvyslanectví se v archivu nedochovaly.
Akce Tulipán
V této době se již začala připravovat jedna z největších operací Státní bezpečnosti proti západnímu velvyslanectví v padesátých letech v Praze, která později vešla ve známost jako akce Tulipán. V prosinci 1954 přicestoval do Prahy ve funkci I. tajemníka nizozemského vyslanectví Carel Gotfried Verdonck Huffnagel. Ubytoval se v hotelu Alcron a druhá správa na něj okamžitě založila svazek k krycím jménem Hana. Okamžitě po jeho příjezdu informuje agent Kůrka (Josef Marian Kučera), že se po příchodu na velvyslanectví nový tajemník zajímal, jestli zaměstnankyně Hošťálková nebo Dr. Kučera neměli problémy se Státní bezpečností.
Již tento dotaz Státní bezpečnosti signalizoval, že nově příchozí diplomat bude mít i jinou než pouze oficiální agendu, a proto jej začala oplétat sítí svých tajných spolupracovníků. Další agent Jaroš (Josef Jeřábek) ustanovil auto nového zaměstnance a podal první zevrubnou zprávu o chování jeho manželky. Agent Racek (Adolf Ráb) ohlásil ještě v prosinci 1954 odjezd obou manželů do Holandska a předpokládaný návrat v lednu 1955. Agentka Fialová (Emílie Kučerová) ohlásila Státní bezpečnosti, že se diplomat Verdonck nastěhoval do bytu po svém předchůdci Ceulenovi a že si přivezl i „nedobytnou pokladnu„ o rozměrech asi 80 krát 80 centimetrů. Ještě v prosinci hlásí agent Dobeš (Josef Drobný), že Verdonck přál prezidentu Zápotockému k sedmdesátým narozeninám a zaměstnanci ambasády předpokládají, že se pro svoji povahu brzy dostane do sporu s velvyslancem. Následovala hlášení mnoha dalších agentů, kteří pracovali na velvyslanectví nebo byli nějakým způsobem vmanipulováni do blízkosti objekta akce Hana.
Americká stopa
V průběhu roku 1955 zadokumentovala Státní bezpečnost kontakty s prvním tajemníkem americké ambasády a utvrdila se v podezření, že Verdonck je ve skutečnosti residentem tajné služby. Dvacátého srpna požádal Horymír Dostál, starší referent prvního oddělení pátého odboru druhé správy, který v akci Hana vedl svazek, o zabudování odposlechu do kanceláře diplomata a o vytvoření průzoru, kterým by bylo možné odpozorovat číselnou kombinaci potřebnou k otevření trezoru. Klíč získala Státní bezpečnost už dříve při tajné prohlídce ambasády.
Souhlas se zabudováním několika průzorů do stropu vyslanectví podepsal ministr vnitra Rudolf Barák. V této době již prováděla Státní bezpečnost tajné prohlídky na ambasádách poměrně často. Jenom v roce 1955 jich bylo 107. Přitom se jednalo o logisticky poměrně náročnou operaci. Agentura musela včas signalizovat činnost všech zahraničních pracovníků ambasády, pokud objekt měl elektronické zabezpečení, bylo nutné ho vyřadit z provozu, což dělala operativa například tak, že odpojila telefon, na který bylo zabezpečení napojeno, a do sluchátka pustila falešný oznamovací tón. Dále bylo nutné sledovat všechny, kdo by se mohli z nějakého důvodu mimo pracovní dobu dostavit na ambasádu, a v takovém případě včas varovat operativce, kteří zásah prováděli.
K zamýšleným průzorům měly být nasazeny ještě odposlechové mikrofony aby bylo možné kontrolovat pohyb v místnosti. Devatenáctého srpna 1956 mjr. Bokr, kpt. Mašek a por. Vlnas pronikli na nizozemské výsostné území: „Místo průzoru bylo určeno v ozdobě (zlatý list), kde byl provrtán otvor do stropní dutiny. Po úpravě stropu byla provedena zkouška průzoru, kterou provedl mjr. Bokr. a později kpt. Mašek. Po zjištění, že průzor jest přesně na bodu a má sklon 20 stupňů od heslového zámku byl zadělán mechanismus do stropní dutiny. (…) k maskování bylo použito plátkového zlata, které bylo nalepeno na narušenou část zlaté ozdoby.“ Podobným způsobem byly umístěny průzory do všech kanceláří velvyslanectví, ve kterých byly umístěny trezory s heslovým zámkem. Operativě stačil týden, aby odpozorovala číselné nastavení kotoučů.
V noci osmého září 1956 vnikli příslušníci Státní bezpečnosti opět do kanceláří vyslanectví, v trezoru velvyslance nalezli dokumenty určené pro ministerstvo zahraničí, v kanceláři šifréra šifrovací bloky, a to dokonce za mnoho let zpátky, takže bylo možné zašifrované depeše zachycované už od roku 1946 dodatečně rozluštit. Státní bezpečnosti se dokonce dostal do rukou šifrovací stroj Hagelin, který ambasáda pro odesílání tajných depeší používala, ale nepodařilo se jí ho nijak kompromitovat, pouze zjistila typ přístroje a opatřila si stejný pro potřeby pokusů, jak by bylo možné jej prolomit.
