Sociolog Csaba Szaló patřil v listopadu 1989 mezi vysokoškolské studenty, kteří se aktivně podíleli na revoluci. Ve velkém rozhovoru pro INFO.CZ popisuje tehdejší dění, vzpomíná na první konflikty a hodnotí vývoj v posledních třiceti letech nejen u nás, ale také na Slovensku nebo v Maďarsku. Podle něj se mimo jiné ukázalo, že si liberální demokracie neví rady s nacionalismem. Přesto hodnotí listopad 1989 veskrze pozitivně. „Já si totiž myslím, že to nešlo dělat jinak. A že to byl a je úspěch. Klíčový moment té změny podle mě spočívá v tom, že obě strany, tedy tehdejší komunisté i disent, zjistili, že potřebují spojence. A v danou chvíli se jako spojenci také našli,“ vysvětluje.
Jak coby tehdejší student brněnské filosofické fakulty vzpomínáte na listopad 1989?
Byla to ohromná zkušenost, pro mě osobně základní formativní událost. Zajímavé to pro mne tehdy bylo také v tom, že jsem už byl součástí maďarského studentského hnutí, v tehdejším Československu totiž existovaly kluby maďarských studentů. Maďarský klub byl tady v Brně, samozřejmě také v Praze, byl ale také v Nitře nebo v Bratislavě. A už před listopadem do nich jezdili přednášet lidé z maďarského disentu. Určitým způsobem nám v atmosféře těchto návštěv bylo zřejmé, anebo dokonce jasné, že to dřív nebo později padne.
16. června 1989 byl v Maďarsku velký pohřeb předsedy vlády v časech revoluce roku 1956 Imre Nagyho (16. června 1989 se v Budapešti uskutečnil jedenáctihodinový pohřební obřad pro Imre Nagyho a další zavražděné vůdce z maďarského povstání v roce 1956, zúčastnilo se ho tehdy 300 tisíc lidí, pozn. redakce). V podstatě to byla jeho rehabilitace. Pro Maďary to byl symbolický konec komunismu. A u nás, tím myslím tehdejší Československo, pořád nic. Začátkem listopadu pád Berlínské zdi, a tady zase ještě pořád nic. Přestože to byla otázka času, myslím, že to toho 17. listopadu nakonec téměř nikdo nečekal. Já jsem ani nebyl v Brně. Pendloval jsem tehdy mezi Budapeští, Novými Zámky, Bratislavou a Brnem.
