Sám sebe označuje za jediného autenticky levicového kandidáta pro prezidentské volby. Pokud se někdo další bude do podobné role stylizovat, bude podle něj působit uměle a nevěrohodně. Vyzdvihuje také civilní pojetí výkonu prezidentské funkce. Po Danuši Nerudové a Tomáši Zimovi se ve velkém rozhovoru představuje předseda konfederace odborových svazů Josef Středula.
O tom, že byste mohl kandidovat na prezidenta, se v zákulisí české politiky hovořilo relativně dlouho. Jak to vzniklo a jaké byly vaše úvahy, když jste se rozhodoval?
Už někdy v roce 2017 přišel s tím, abych kandidoval, Bohuslav Sobotka. Tehdy to pro mě bylo překvapení, vůbec mě to do té doby nenapadlo. On mi nicméně velice mile a příjemně řekl, že bych to měl zkusit. Zároveň se ta informace vůbec neměla dostat do veřejného prostoru, jak už to ale v politice bývá, ty nejtajnější informace se dostanou ven jako první, což se tehdy také stalo.
V každém případě platí, že ta úvaha postupně zrála, získávala časem určitou hodnotu a určitě to nebylo tak, že by to pro mě – jak šel čas – bylo nějaké tabu. V žádném případě to ale na druhou stranu neznamená, že by to bylo permanentně na stole – tak to během těch pěti let v žádném případě nebylo. Naopak, relativně dlouho byl v tomto ohledu celkem klid, nicméně v jistý moment tu diskusi prostě musíte začít.
A Bohuslav Sobotka to tehdy myslel tak, že byste měl kandidovat už v prezidentské volbě v roce 2018?
Přesně tak. Bylo to myšleno tak, že bych kandidoval už v roce 2018, tedy před druhým funkčním obdobím Miloše Zemana.
A proč jste to tehdy odmítl?
Vyhodnotil jsem si, že je příliš brzo. Přece jenom, člověk by takovou myšlenku neměl realizovat nějak překotně a rozhodovat se během několika málo týdnů. Vzal jsem si tehdy asi dva týdny na rozmyšlenou a dodnes si myslím, že jsem se rozhodl správně. Za těch pět let ta úvaha ale uzrála přesně do toho momentu, kdy jsem se chtěl ujistit, že mám důvěru lidí – což ukázal sjezd ČMKOS letos v dubnu.
A bylo dobře, že delegáti sjezdu věděli, že bych na prezidenta mohl kandidovat, a že mi dali takřka devadesáti procentní důvěru. Zkrátka a dobře: bylo naplněno mnoho předpokladů, abych do toho šel. Tím hlavním bylo také to, že s tím souhlasila moje rodina, všichni její členové si jsou vědomi zátěže, která s tím bude spojena, a všichni jsme si doma řekli, že tu zátěž zvládneme.
A jak se člověk vlastně sžívá s tím, že by chtěl být prezident? Běžně člověka přece jen něco takového nenapadne…
Každý jsme v tomto jiný. Každý z nás má něco, co si představit neumí, a taky něco, co si naopak představit dokáže. Někdo ve svém životě nebude policista, někdo jiný nebude nikdy ve svém životě novinářem, někdo jiný zase nikdy nebude toužit po tom, aby hrál v symfonickém orchestru. Každý to máme prostě jinak, a tak, jako vědec zkoumá něco, co většinu lidí vůbec nezajímá, a navíc to považuje za svoje poslání, tak je mým posláním chránit lidi.
Dělám to dvaatřicet let a myslím, že mám funkci prezidenta co dát. Což říkám s tím, že jsem se už rozhodl do toho jít. Ono to ale bylo důležité také v té fázi předtím – po celou tu dobu od roku 2017 jsem to téma sledoval jinak než předtím, celou tu dobu jsem si říkal, zda mám co nabídnout, zajímal jsem se, co prezident dělá nebo nedělá a co bych dělal nebo nedělal já. A to nejen v České republice, ale také jinde.
