S bývalým basketbalovým reprezentantem, trenérem, členem vedení Českého olympijského výboru a tajemníkem České trenérské akademie Michalem Ježdíkem jsme hovořili o neutěšené situaci, jež se týká ubývajícího počtu dětí a dospívajících, kteří se aktivně věnují sportu. Ježdík detailně popisuje stávající stav, jeho kontext i důsledky v případě, že se nám současný trend nepodaří zvrátit. Současně má vcelku jasno v tom, co bychom měli udělat pro nápravu. Zdůrazňuje přitom, že sport – a obecně pohyb – má klíčový vliv na zdraví celého národa.
Česká unie sportu minulý týden zveřejnila tiskové prohlášení, ve kterém hlásí na základě šetření, jehož se zúčastnilo 1700 sportovních oddílů, že se až čtyřiceti procentům z nich po covidu nevrátil dostatečný počet dětí. Závěr zní jasně: děti ztrácejí o sport zájem. Jaký je váš základní komentář?
Je odstrašující. My jsme to ale věděli, lockdown tuto situaci pouze odkryl v plné nahotě. Lockdown omezil mnoho věcí, kromě vzdělávání ale zasáhl primárně do limitace našeho pohybu. Chybou je, že tyto faktory nedokážeme spojovat, myslím tím vzdělávání a pohybové aktivity – sport je pohyb, má klíčový vliv na zdraví celého národa. Z mého pohledu to má tři základní složky: zdatnost, odolnost, a to psychickou i fyzickou, a pohybovou gramotnost.
A kde je to propojení, v čem pomáhá sport vzdělávání? Pohyb dává impulzy kognitivním procesům. Ve výsledku to znamená, že bychom měli efektivně zakomponovat pohyb, ideálně spontánní, do školního prostředí a volnočasových aktivit, včetně organizovaného sportování pod vedením vzdělaných trenérů. Pokud jsme zavřeli školy, k tomu také sportoviště, uvěznili jsme děti doma. Co jsme očekávali, že z toho vznikne? Láska ke sportu? To je asi naivní představa.
Výsledkem je to, o čem se píše v materiálu České unie sportu. Znovu ale musím zdůraznit, že to není nic nového nebo tajného. Pandemie pouze tyto problémy prohloubila. Už delší dobu víme a máme i vědecky podložené, že je mezi dětmi více obezity, více cukrovky a také psychických poruch. Tím pádem se i hůře koncentrují, a tím pádem se i hůře učí. Dopadů, které z této situace vyplývají, bychom mohli vyjmenovat více.
Kdo by to měl řešit?
Zdravý občan je primárním zájmem státu, proto by se měl této problematice věnovat. Na druhé straně je samotný občan. Pokud si podají ruku, je to ideální model. Uvědomme si, že dětí a mládeže je přibližně 1,7 milionu z celkového počtu obyvatel, tedy přibližně patnáct procent populace. Pokud bych byl velmi pragmatický, je to ale sto procent naší budoucnosti!
A pak se také musíme ptát, kam budou směřovat státní výdaje, naše peníze, za dvacet nebo třicet let: Půjdou na léčbu cukrovky? Na léčbu obezity a psychických problémů? Anebo kam? Do čeho? Není lepší investovat do primární prevence, do pohybu, sportování, organizovaného, neorganizovaného, volnočasového, školního, pro děti, mládež, seniory i tělesně a mentálně postižené?
Kdo je Michal Ježdík?
Bývalý basketbalový reprezentant, na svém kontě má 168 reprezentačních startů. Několik let českou basketbalovou reprezentaci také trénoval, byl členem trenérského týmu vítěze NBA Detroit Pistons v rámci Summer League v Las Vegas, absolvoval stáže v Unicaja Malaga, v Japonsku a dalších zemích. V současnosti je sportovním ředitelem České basketbalové federace a členem Výkonného výboru Českého olympijského výboru a Národní rady pro sport.
Jsou to zásadní otázky. Proč to podle vás daleko více nerezonuje ve společnosti. Vždyť jde o naprosto klíčové téma…
Přesně tak. Děláme jednu strategickou chybu, a ta spočívá v tom, že myslíme pouze na současnost – jak vyřešit konkrétní problém, až na výjimky se jedná o sekundární prevenci. Delší dobu voláme po vzniku mezioborové odborné skupiny, která by pracovala se střednědobým a dlouhodobým horizontem na téma zdraví národa a sport. Měla by analyzovat současný stav v Česku, upozorňovat na nebezpečí, připravovat návrhy co bychom měli v rámci státu a celé struktury dělat, abychom předešli negativním dopadům, či je alespoň zmírnili.
Být stále o krok vpřed. Primární prevence je vždy levnější a efektivnější než sekundární. Automaticky, samo od sebe, se nic nezlepší. Nemluvě o tom, že spolu mluvíme o fenoménu, který nelze zlepšit ze dne na den. Proces případné změny je relativně dlouhý, první úspěchy lze čekat až mezi třetím a pátým rokem. A to je dle mého také důvod, proč se do těchto řešení moc lidem nechce. Nevidí tam momentální úspěch, momentální benefit – a myslím to v dobrém slova smyslu – zisk.
Osobně jsem během posledních dvou let objížděl český a moravský venkov. Dělal jsem to s jiným cílem, nicméně jsem sportovec, takže i na tuto věc jsem se lidí ptal. A je fakt, že třeba fotbal na mnoha místech už nemá kdo hrát. Nejsou tam děti, oddíly končí… Je tedy evidentní, že ten trend je hlubší a nesouvisí jen s koronavirem.
To vám podepíšu. Ani já si nemyslím, že problém, který máme, vznikl kvůli covidu. On ho jenom zvýraznil. Málo se o tom ale mluví. Sport je bohužel často spojován a hodnocen pouze na základě úspěchů a výsledků v mezinárodních soutěžích. Málo si ale uvědomujeme, že sport je široce spektrální balíček. Na jedné straně jde o elitní sport se všemi světovými šampionáty nebo olympiádami, které jsou velmi důležité, protože tyto soutěže a jejich viditelnost pomáhají dětem vybudovat si své vzory.
Na druhé straně spektra je členská základna. Čím je širší, tím lépe nejen pro sport, ale také pro stát. To znamená, že děti jsou stejně důležitým pilířem sportu jako například elitní reprezentanti. Jsou to spojené nádoby. A mluvit musíme také třeba o seniorech nebo o tělesně postižených. V podstatě do té debaty spadá opravdu celý národ.
A kdybych to měl zjednodušit a vrátit se na začátek, v zájmu státu je zdravý občan. Vždyť zdravý národ znamená také mimo jiné snižování výdajů ze zdravotního pojištění. A tady bych upozornil, že během lockdownu hodně komunikovali zástupci menších, středních i velkých firem, nikde, nebo velmi málo ale hovořili o tom, že klíčem k jejich ziskům a efektivitě jsou zdraví a odolní zaměstnanci. Opět se nám uzavírá kruh a vracíme se k původnímu tématu.
Tedy ke zdravému, zdatnému a odolnému občanovi této země, který bude chodit do práce, nebude často na nemocenské. Což je věc, o které se ale skoro vůbec nemluvilo. Celou debatu ovládlo očkování, kdo bude kolik potřebovat dávek, jak často se máme testovat nebo očkovat. Pointa je ale přece někde jinde – je o zdravém člověku, který se udržuje v kondici.
Česko patří mezi šest zemí v Evropě, které mají nejvyšší počet dobrovolných, a to je to hlavní slovo, dobrovolných trenérů. Na jednu stranu je to obrovské plus, na druhé ale dobrovolný znamená – aspoň v Česku – nevzdělaný.
