10. DÍL SERIÁLU ADVOKÁTI PROTI TOTALITĚ – 2. ČÁST | Advokát Milan Hulík statečně obhajoval disidenty, po sametové revoluci se ale po určitý čas věnoval veřejnému angažmá. Spoluzakládal tak pozdější Bezpečnostní informační i Vězeňskou službu. V druhé části rozhovoru se tak vracíme zejména na začátek 90. let: „Pracoval jsem pro dnešní BIS a proti mě seděli estébáci, kteří se zabývali vnitřním nepřítelem a protistátní činností. Já jsem povstal a četl jména těch, kteří jsou na hodinu propuštěni ze Státní bezpečnosti. To byla taková satisfakce… Oni vstávali, kopali do židlí, převrhli stůl. Vedle mne stáli dva vojáci a s namířenými samopaly mě chránili.“
V knize Advokáti proti totalitě popisujete i jednu nátlakovou akci, kde jste na vyhrůžky, že advokáta nemusíte dělat věčně, reagoval tak, že klidně můžete jít zase dělat zedníka…
Tomu vyslýchajícímu jsem také řekl, že ani on nemusí být druhý demn majorem. Nemohl jsem mu ale říct, že přijde revoluce. Když jsem byl takhle opatrný, mohl jsem si dovolit říct hodně, musel jsem však držet tu hranici. Že ale budu jednou sám rozpouštět StB, to byla jedna z největších satisfakcí za komunismus a za zavřeného tátu.
To bylo v roce 1990?
Na jaře. Pracoval jsem pro dnešní BIS a proti mě seděli estébáci, kteří se zabývali vnitřním nepřítelem a protistátní činností. Já jsem povstal a četl jména těch, kteří jsou na hodinu propuštěni ze Státní bezpečnosti. To byla taková satisfakce… Oni vstávali, kopali do židlí, převrhli stůl. Vedle mne stáli dva vojáci a s namířenými samopaly mě chránili.
