10. DÍL SERIÁLU ADVOKÁTI PROTI TOTALITĚ – 1. ČÁST | Advokát Milan Hulík statečně obhajoval disidenty a po sametové revoluce spoluzakládal dnešní Bezpečnostní informační službu i Vězeňskou službu. Nejprve se kvůli vězněnému otci musel vyučit zedníkem. Později ale hájil Plastiky, manžele Němcovi či Františka Čuňase Stárka. V rozhovoru pro INFO.CZ popisuje i to, jak se poprvé setkal s Václavem Havlem nebo jak na něj působilo disidentské prostředí: „Vadilo mi na nich jen to, že to většinou byli notoričtí kuřáci a já jsem nekuřák. Vypalovali ve vinárně jednu od druhé, vždy jsem pak přišel domů a máma říkala: ‚Ty jsi zase byl s disidentama!‘ Byl jsem načichlý kouřem, ale nebyli to žádní ožralové a tak dále. Žili v ghettu, byli to vyděděnci.“
Jak jste se vlastně dostal na pražskou právnickou fakultu?
Musel jsem se vyučit zedníkem. Bydleli jsme na malém městě, v Kolíně, otce jsem měl zavřeného, byl vyhlášený antikomunista, bratr emigroval. Když jsem tak chtěl jít po základní škole na gymnázium, Státní bezpečnost vtrhla do školy a seřvala mého třídního učitele i ředitele, jak si vůbec mohli dovolit mi dát vyplnit přihlášku na střední školu.
Měl jsem ale štěstí, tehdy se zavedla devátá třída a na tu jsem přestoupil do Prahy, do Charvátovy ulice. V Praze mě nikdo neznal, v posudku jsem měl jen napsáno, že je otec zavřený a tím to končilo, i když v třídním seznamu byly takovéto děti vedeny červeně. Kdo se na výpis podíval, věděl, že já nesmím dál studovat. Měl jsem ale samé jedničky, ředitelka mi tak poradila, abych se vyučil v řemeslu a získal tam doporučení, že mě pak na školu přijmou.
