S prezidentem Agrární komory České republiky Janem Doležalem jsme v detailním rozhovoru probrali příčiny vysokých cen potravin. Jak se to má s naší soběstačností, jsou na tom lépe velcí, anebo spíše malí zemědělci? A jak český trh s potravinami ovlivňuje zemědělská politika Evropské unie, všelijaké dotační politiky, válka na Ukrajině nebo vysoké ceny energií?
Kdo podle vás nejvíc vydělává na drahých potravinách?
Řekl bych to takto: nejvíc ztrácí spotřebitel. Osobně si myslím, že bychom měli přestat ztrácet čas s hledáním viníka současných cen potravin a spíš mluvit o příčinách a řešení drahých potravin.
A jaké ty příčiny tedy jsou?
O obchodních přirážkách řetězců bychom mohli hovořit donekonečna. Otázka ale je, co s tím kdo dokáže v tržním prostředí dělat. Do jaké míry to bude třeba spotřebitel, když přestane drahé potraviny nakupovat. Těch příčin existuje v každém případě několik: jsou to dražší pohonné hmoty, drahé energie, dražší minerální hnojiva, osiva, narušení dodavatelských řetězců, válka na Ukrajině.
Jednoduše řečeno: jde o drahé vstupy a nerovnováhu mezi nabídkou a poptávkou. Promlouvá do toho také nárůst mezd, který má zaměstnancům kompenzovat inflaci, i specifické věci, jako je například to, že třeba ovocnářům narostly náklady na skladování. A pokud by právě ovocnáři s o tři koruny vyššími náklady na skladování měli jablko prodávat do řetězce za 11 korun, což je cena z roku 2021, nevyplatilo by jim úrodu ani sklidit.
Proto se teď vyhlásilo, že se zlikviduje milion ovocných stromů, konkrétně právě jabloní. Můžeme se tak dostat do situace, kdy bude přes rok ještě o něco nižší nabídka. Jen to prohloubí náš dlouhodobý problém, což je právě klesající domácí nabídka. Poptávka ale zůstává stejná, případně se zvyšuje, logicky pak rostou i ceny.
Může s tím něco udělat ministerstvo?
Ministerstvo by se mělo držet dlouhodobé strategie rozvoje resortu do roku 2030, která právě stranu nabídky nějakým způsobem řeší. Obsahuje věci typu: budeme se snažit, aby plochy ovocných stromů neklesly pod tuto úroveň. Budeme se snažit, aby plochy osázené bramborami neklesly pod úroveň. Totéž u cukrové řepy a podobně. Jde o produkci, která je náročnější na investice, a tudíž je složitější u ní zemědělce udržet.
To je jakási dlouhodobá vize související s vytvořením systémových podmínek, jako je třeba podpora vzdělávání pracovní síly až po podporu výstavby skladovacích prostor. S ohledem na akutní krizi v sektoru nicméně vyvstává také otázka, zda bychom neměli dělat něco v krátkodobém horizontu, a pak otázka, do jaké míry jsou tato řešení efektivní.
V minulém roce tady byl například záchranný balíček pro pěstitele jablek a brambor. Byl určen také pro chovatele prasat, drůbeže a skotu. Vždy šlo spíše o hašení aktuálního požáru. Klíč musí být ale dlouhodobá strategie – a tady je problém, že se nám každé čtyři roky obmění vláda a není jisté, zda si tuto strategii osvojí, anebo řekne, že už je zastaralá.
