Ve článku ze 30. listopadu 1962 francouzský deník Le Figaro píše o zatčení československého špiona Pierra Cardota, toho času analytika francouzské zpravodajské služby SDECE. Francouzští novináři popisují, jak u něj je nalezena vysílačka, šifrovací bloky a další špionážní pomůcky. Muž se však pochopitelně nejmenuje ani Pierre, ani Cardot – jde o Bohumila Gottwalda a další nepovedenou akci StB.
Svazek na Bohumila Gottwalda je v centrále StB vedený pod krycím jménem „Henri“ s registračním číslem 40715 a podobně jako ostatní „nelegálové“, byl i Gottwald vysazen v zahraničí, v tomto případě ve Francii, na falešné dokumenty.
S Francií je ostatně „Henriho” životní příběh spojený už od narození: Gottwald se narodil právě v zemi galského kohuta v roce 1929, jeho rodiče tam odešli ve dvacátých letech minulého století za prací. Gottwald zde žil až do patnácti let a proto perfektně ovládal francouzštinu – což je dovednost, již bude v budoucí „špionské“ kariéře tuze potřebovat.
V roce 1945 se Gottwald vrací do Československa a po celé mládí pracuje jako pomocná síla v zemědělství. Po přelomovém únoru 1948 je – i přes své základní vzdělání – vybrán do jednoroční přípravky pro studenty vysoké školy a od roku 1951 studuje na Vysoké škole politických a hospodářských věd, odkud přechází na právnickou fakultu. Tu ukončuje jako promovaný právník v roce 1955 a o tři roky později vstupuje do služeb rozvědky. Pro své vynikající znalosti francouzštiny je vybrán pro vysazení v rámci nelegální rozvědky.
S legalizací svých agentů si centrála StB nikdy příliš hlavu nelámala: Gottwalda legalizovala způsobem, že francouzské občance Anně Terezii Cardotové, narozené v Bílé Vodě, připsala v matrice syna – a to i přesto, že Cardotová dosud žila ve Spolkové republice Německo pod jménem Hanischová.
V roce 1957 žádá Gottwald, nyní již „Pierre Cardot“, francouzský zastupitelský úřad, aby mu přiznal občanství a už 4. května 1958 odjíždí do Francie. Na hranicích je sice zadržen celníky a čtyři hodiny vyšetřován, protože nepřihlásil fotoaparát a bižuterii, kterou převáží. Od „nelegála“, který neměl problém od centrály získat téměř jakoukoli sumu peněz, jde o nepochopitelné jednání. Henri však prochází.
Po příjezdu do Paříže si Cardot nachází ubytování v penzionu v dělnické čtvrti, kupuje radiový přijímač a pečlivě poslouchá radiové relace vysílané centrálou. Přes počáteční obavy z možného prověřování spolubydlícími na ubytovně nebo bytnou (která mu údajně prohlíží jeho osobní věci) oznamuje v srpnu 1960, že musí jakožo francouzský občan absolvovat základní vojenskou službu.
V květnu 1961 je zařazen k odposlechové službě letectva a po složení zkoušek odeslán do Lahru ve Spolkové republice Německo k odposlechové službě, která monitoruje komunikaci československých stíhacích pilotů s domovskými letišti a na základě těchto informací sestavuje plán rozmístění letišť a odhaduje počet letadel. Obsazení takové pozice je snem každé rozvědky – ovšem pro „Henriho“ mají přijít ještě lákavější nabídky.
