S bývalou ředitelkou Českého centra v Kyjevě Lucií Řehoříkovou jsme mluvili nejen o současné situaci uprchlíků z Ukrajiny v České republice, ale také o tom, jak vzpomíná na svůj život v Kyjevě. „Přijela jsem na Ukrajinu v roce 2014 těsně poté, co tam uklidili sutiny po Revoluci důstojnosti. Už tehdy byl okupován Donbas, takže jsme tam žili ve válečném stavu vlastně celou dobu. Už tehdy byly na Ukrajině dva miliony tzv. vnitřních uprchlíků, z okupovaných území se stěhovaly celé rodiny,“ říká Řehoříková.
Co je nyní, pokud jde o ukrajinské uprchlíky, potřeba nejvíc řešit? S čím je potřeba nejvíc pomoct?
Nejspíš bydlení. Každý potřebuje místo, kde se dá spočinout, které vytvoří aspoň iluzi domova. Ti lidé musí nabrat sílu, aby se zorientovali a krok za krokem sami začali řešit svůj další osud. Někteří prožili šílená traumata a bude jim to trvat déle. Většinou se jedná o ženy, děti a staré lidi. Muži v plné síle bojují a já se nebojím říct, že také za nás, za celý svobodný svět. Je proto důležité, abychom se tu o jejich blízké co nejlépe postarali.
Pro českou společnost je to mimořádná výzva a zároveň obrovská příležitost. Teď jsme na vlně úžasné solidarity, ta ale dřív nebo později opadne, dostaví se deziluze a vystrčí růžky populisté. Proto je tak podstatný ten začátek. Onen první impulz v mnoha případech rozpohybuje nějaké směřování a udržitelnost. Bude to nesmírně těžké, ale tady se nesmíme vzdát ani o milimetr. Bude potřeba vše srozumitelným způsobem komunikovat ve společnosti. To bude úkol vlády a politiků, ale také každého z nás. Bude třeba pomáhat i českým domácnostem, na které dopadnou důsledky krize.
Putinův plán určitě počítá i s tím, že Evropa zakolísá pod náporem uprchlíků. Pokud dovolíme populistům zpochybňovat potřebu pomáhat, prohrajeme a zvítězí vyděrač, který se nerozpakuje vraždit malé děti, těhotné matky a staré lidi. Když se nám to podaří, bude to pro naši společnost obrovský přínos, přestože bude nafta třeba za sedmdesát.
