Přestože se prezidentské volby uskuteční až začátkem roku 2023, jde o téma, které bude udávat tón a dynamiku české politice už v roce současném. Právě proto jsme v rozhovoru s politologem Otto Eiblem zrekapitulovali dosavadní dvě přímé volby prezidenta s přesahem k té, která nás čeká. A zároveň jsme probrali klady a zápory osobností, o kterých se v zákulisí české politiky spekuluje jako o případných kandidátech na Hrad po Miloši Zemanovi.
Máme za sebou dvě prezidentské volby, první v roce 2013, druhou v roce 2018. Jaká základní ponaučení si z nich můžeme vzít?
Z těch konkrétních dvou voleb samotných žádné speciální ponaučení neplyne. Spíše se ukazuje, že zavedení přímé volby prezidenta nebylo příliš promyšlené z hlediska nastavení jeho pravomocí a z hlediska fungování základních vztahů ústavních institucí, které do té doby v České republice fungovaly.
Postupem času – trochu nepochopitelně – dostali punc druhořadých kandidátů ti, kteří svou kandidaturu opírají o podpisy poslanců či senátorů. To mimochodem vedlo i k eliminaci kandidátů nominovaných politickými stranami – jejich voličská podpora očividně naráží na limit potenciálu dané strany.
A konečně, prezidentské volby mají výrazný potenciál polarizovat českou společnost. Což není samozřejmě příliš dobré.
Ta druhá věc, kterou jste zmínil, musí zarazit každého. I já před volbami v roce 2013 počítal více s tím, že do výsledku promluví kandidáti politických stran, hlavně těch velkých. Na druhou stranu platí, že se konaly už v čase, kdy naplno propukl jejich úpadek…
Přesně tak. Ukazuje se na tom odklon mnoha voličů od tradiční stranické politiky. Jejich nechuť vnímat tradiční politiku jako něco legitimního, jako něco, co má v demokracii své pevné místo. „Cejch“ stranickosti s sebou nese sílu značky nejen v pozitivním, ale také – a to především – v negativním smyslu. A tak stranický kandidát, ať chce či nechce, s sebou vláčí batoh se vším, s čím si mnoho lidí tradiční politiku (nebo konkrétní politiku) spojuje. V konečném důsledku jsou tito kandidáti pro značnou část voličů nevolitelní.
A v tomto kontextu byli občanští kandidáti, anebo kandidáti nových protestních stran ve výhodě. Nebyli totiž omezeni voličským jádrem, které se hlásilo k volbě té které strany. A ještě je tam jedna věc: strany měly tendenci postavit svého kandidáta bez ohledu na jejich reálnou sílu. Kandidátů tudíž bylo až moc, což se muselo odrazit i na tříštění hlasů. Ve výsledku z toho profitovali kandidáti, které bychom mohli označit za nadstranické.
Andrej Babiš si může dovolit ten luxus, že může vyčkávat až do poslední chvíle. Pokud by se kandidovat rozhodl někdo s menší mírou známosti, měl by na své kandidatuře začít pracovat co nejdříve.
Pokud jsem měl během podzimu možnost mluvit s lídry dnes už vládních stran, prakticky všichni mi řekli, že by se celá pětikoalice měla v těch příštích volbách postavit za jednoho společného kandidáta. Jaké by měl podle vás šance?
Pokud by to byl skutečně kandidát všech pěti vládních stran, jeho šance by byly jistě vysoké. Avšak šance na nalezení takového kandidáta jsou v tuto chvíli, myslím, nízké. Vládu tvoří dvě koalice, které jsou zase tvořeny stranami s různými hodnotami a s rozdílnou kvalitou vzájemných vztahů.
Kandidáti, kteří by byli přijatelní napříč celým tímto spektrem, nerostou na stromech – nejsou tady. Rád se nechám překvapit, spíš ale očekávám, že se objeví nakonec kandidátů více. Každá z pěti stran, anebo obě koalice, budou mít tendence nabídnout vlastního kandidáta. Určitě se kolem toho povede dlouhá debata, ale je třeba si uvědomit, že toho času už není tolik, jak by se mohlo zdát, a strany musí jednat.
Proč?
Pokud strany najdou někoho, kdo toho s politikou třeba nemá příliš mnoho společného, a zároveň ten člověk nebude z nejvyšších pater showbyznysu, voliči ho nemusí znát. A v okamžiku, kdy ho voliči nebudou znát, bude mít tento kandidát(ka) problém, protože ho lidi nebudou schopni rozeznávat. A pak je otázka, zda mu bude stačit skutečnost, že za ním třeba stojí pětice stran. Anebo zda budou voliči spíše pošilhávat po někom, koho znají. Vejít ve známost dá zkrátka práci, do řádného termínu voleb přitom zbývá už jenom rok a kousek. Z mého pohledu je tedy nejvyšší čas najít kandidáta, představit ho a nechat ho do termínu voleb vyrůst.
Většina potenciálních kandidátů přitom na otázky novinářů většinou odpovídá tak, že kandidaturu na Hrad zvažuje. Logická otázka: Kdy je podle vás optimální moment pro to, aby na rovinu řekli, že do toho jdou?
To takto nejde říct. Obecně ale platí, že bude záležet na mnoha faktorech: Na aktuální známosti toho kterého kandidáta, na tom, jak ho dnes lidé vnímají, na kampani, na konkurenci, na atmosféře ve společnosti, na tom, jak si povede v průzkumech… Například takový Andrej Babiš si může dovolit ten luxus, že může vyčkávat až do poslední chvíle. Pokud by se kandidovat rozhodl někdo s menší mírou známosti, měl by na své kandidatuře začít pracovat co nejdříve.
Takže pokud by to byl někdo z byznysu, anebo z kulturního prostředí, tak ten by potřeboval nějaký čas k tomu, aby si vůbec uvědomil, co ta volba obnáší, co obnáší samotná kampaň, co to znamená jednat politicky. Musí být připraven na to, že z něj veřejnost prostřednictvím novinářů bude chtít vytáhnout jeho politické názory. Už v minulosti jsme ostatně viděli kandidáty, kteří si své politické názory utvářeli až během kampaně, a byť mohli být části voličů sympatičtí, nepůsobilo to vždycky až tak dobře.
Vzpomenout v této souvislosti mohu profesora Jiřího Drahoše, anebo profesora Vladimíra Franze, který – pokud si to pamatujete – nosil po kapsách českou Ústavu a pokud se ho na ni někdo zeptal, začal v ní listovat. Fajn, toto si kandidáti mohou dovolit rok a půl před volbami, avšak v momentě, kdy jdou do ostrých politických diskusí v médiích, politicky by měli být jasně čitelní a identifikovatelní. Jejich politická pozice by zkrátka měla být jasná. Takže abych odpověděl na otázku: neumím říct jeden optimální termín, kdy oznámit kandidaturu. Vždy záleží na okolnostech.
