Druhým dílem pokračuje na INFO.CZ seriál historika Radka Schovánka věnovaný neúspěšným operacím komunistické StB. Radek Schovánek v něm přibližuje snahu StB získat ke spolupráci významnou postavu české exilové scény novináře Pavla Tigrida.
Důležitou postavou demokratického exilu byl po celou dobu trvání komunistické totality Pavel Tigrid. Odjel krátce před únorovým pučem v roce 1948 do Západního Berlína na reportážní cestu. Pravděpodobně získal informace o připravovaném komunistickém převratu a bylo mu jasné, že jedním z prvních zatčených bude on. Ani v jednom se nemýlil. Již třiadvacátého února si pro něj přišla Státní bezpečnost. Jen o čtyři dny dříve odjel za použití diplomatického pasu. V exilu, již druhém za posledních deset let, se okamžitě pustil do práce. Pomáhal nově příchozím, objížděl uprchlické tábory a zapojil se do činnosti nově vznikajících exilových organizací.
V dnešní době je velmi těžké si představit situaci, ve které se nově příchozí uprchlíci v západní zóně Německa ocitli. Země byla v troskách, panoval všeobecný nedostatek čehokoli a nově příchozí exulanti se domáhali pomoci i u lidí, které vyhnali jejich spoluobčané před třemi lety z domovů v Československu. Situace se začala výrazněji zlepšovat až v polovině padesátých let, kdy bylo ovšem podstatně těžší překonat železnou oponu, kterou českoslovenští komunisté usilovně budovali na hranicích s Rakouskem a Německem.
S postupným zaváděním cenzury ve východní Evropě řešil demokratický svět a především USA, jak zprostředkovat svobodné a pravdivé informace do komunisty ovládaných zemí. Prvního května 1951 se v éteru ozvala na vlnové délce 417.2 metrů rozhlasová stanice Svobodná Evropa: „Hlas svobodného Československa, toto je rozhlasová stanice Svobodná Evropa“.
Tato slova pronesl první programový ředitel nově vzniklé rozhlasové stanice Pavel Tigrid. Funkci zastával až do 7. září 1952, kdy na vlastní žádost rezignoval a odjel s manželkou do USA, kde pracoval jako číšník v několika restauracích a studoval politologii. Zde si jej poprvé začala všímat Státní bezpečnost.
V dubnu 1955 „získal“ Jaroslav Rybář „Trnka“ pracovnici knihovny OSN Zdeňku Münzerovou ke spolupráci s rozvědkou. Nově získaná „spolupracovnice“ byla pražská židovka, která za první republiky přeložila více než třicet knih z francouzštiny, němčiny a angličtiny, pracovala v redakci časopisu Radiojournal a v roce 1938 odešla do USA. Pracovala v OSN a počátkem roku 1955 ji kontaktovala rozvědka v souvislosti s její žádostí o československý pas. Je velmi pravděpodobné, že svůj kontakt okamžitě ohlásila FBI, jak později vyhodnotila i centrála rozvědky.
V mnoha podobných případech postupovaly západní tajné služby při verbovaní občanů podobně. Pokud se rozvědka zajímala o exil, nechali jim volnou ruku a žádali jenom o kopie zpráv, které komunistickým tajným službám předali. Pokud by se příslušníci residentury zajímali o utajované materiály (v případě, že k nim mohl mít „agent“ přístup), vypracovali sami podvržené dokumenty a ty potom dostala do ruky komunistická tajná služba.
Nově získaná „spolupracovnice“ dostala krycí jméno Ančík a její osobní spis pořadové číslo 40565. Vzhledem ke skutečnosti, že osobní svazky spolupracovníků rozvědky začínaly číselnou řadou od čtyřiceti tisíc, jednalo se o pětistého šedesátého pátého spolupracovníka.
