E15 PREMIUM | V českém autoprůmyslu je dusno. Inflace i přechod na výrobu elektromobilů dostává automobilky a dodavatele pod silný tlak. „Jen na elektřině jsme si loni připlatili meziročně o více než dvacet milionů, i když jsme šetřili, jak šlo. Od české vlády jsme dostali pomoc asi 450 tisíc. Na mzdách jsme zaplatili o jedenáct procent více. Jestli se dostaneme na třetinový zisk z roku 2021, budeme rádi,“ říká Kvido Štěpánek, jeden z nejbohatších Čechů a majitel firmy Isolit-Bravo, která v Jablonném nad Orlicí zhotovuje výrobky pro autoprůmysl i elektrospotřebiče.
Co je největší problém současného automobilového průmyslu?
Nejistota. Ten, kdo byl dříve zavedený a plnil náročné kvalitativní nebo cenové požadavky, si mohl být jist, že zakázky dostane. To dnes neplatí. Nových modelů aut ubývá a s nimi i zakázek. Automobilky jsou také nejisté a přesně neví, kolik a do čeho investovat.
O kolik zakázek získává vaše firma méně?
Rozdělme to na denní a investiční byznys. Ten denní v našem případě znamená výrobu výlisků a podsestav a běží celkem dobře navzdory odstávkám výroby ve Škodovce či nošovické Hyundai. Kupodivu to jako subdodavatelé příliš nepociťujeme. U podsestav se dokonce dostáváme na předcovidová čísla.
A pak je tu investiční byznys, tedy nástroje a formy. Každý nový model auta vyžaduje nové. A tady pociťujeme zhoršení, investic ubylo. Nástrojárny se perou o zakázky. Aby mohly fungovat, potřebují mít zakázky aspoň na čtvrt roku dopředu. To se neděje. Konkrétně my máme zakázky na dva měsíce. Všelijak se to flikuje, abychom nemuseli dávat mimořádné dovolené nebo zavádět odstávky. To nikdy dřív nebývalo. Některé nástrojárny se z toho už položily, zkrachovaly. Nástrojaři jsou lidé šikovní, šlechta mezi dělníky, ale ty, kterým to ekonomicky myslí, abyste pohledal v pravé poledne s lucernou. Cítí, že zakázek ubývá, a berou všechny za každou cenu. Ta je často pod výrobními náklady. A pak musí zavírat, to je nevídané.
Když to rozšíříme na celý český automotive, jak si stojí?
Tenhle průmysl je bohužel dosti brutální. Uznání a solidnost neexistují, jen hrubiánství a boj o přežití. Svého času stála kilowatthodina elektřiny i tisíc eur ve špičce. Dvaadvacetinásobek někdejšího standardu. K tomu připočtěme materiály, které zdražily několikanásobně. Spočítáte si náklady a vyjde vám, že bez zvýšení cen zkrachujete. Takže jdete za zákazníkem, v našem případě za automobilkou. V normálních obchodních vztazích byste čekal normální solidní jednání. Toho se nedočkáte, zato se dozvíte nový pojem: „pain sharing“ - sdílení bolesti.
Sdílíte ji s nimi?
Přijdou za mnou a řeknou: „Pane Štěpánku, to je pain sharing, teď to s náma musíme vydržet, žádné vyšší ceny vám neuznáme. Ale nebojte se, až to všechno odezní, bude zase lépe.“ Přijde mi, že ti lidé nejsou normální, pořád melou jen tu svou. Je to jako rozhovor dvou hluchých. Tlačí, abychom šetřili. Samozřejmě pár procent z celkové ceny dokážeme srazit dolů, s dvacetinásobně dražší energií ale nic neuděláme. Dochází pak k tomu, co bytostně nenávidím.
Musím říci, že zkrátka daný díl nebudeme vyrábět. Pořád lepší, než prodělat. A pak dojde k přetlačování, pokud automobilka najde někoho, kdo by daný produkt vyrobil levněji. To se může stát. Jak jsem říkal, lidé v nástrojařině či lisařině jsou skvělí technikové, s ekonomickým myšlením se to ale často nespojuje. Anebo s automobilkou najdeme kompromis. Tohle vyjednávání stojí hrozného času. Náš kvalifikovaný inženýr nedělá celý den nic jiného, než že stále přepočítává často nesmyslné rozbory cen.
