OSOBNÍ VZPOMÍNKA VILIAMA BUCHERTA | Když jsem se nejznámějšího českého psychiatra Cyrila Höschla před lety ptal, jak to, že se přes všechnu snahu nedaří trvale vyléčit psychické nemoci, odpověděl mi, že „do hlavy člověka nevidíme“. Ta odpověď mě překvapila, protože jsem si myslel, že pokud někdo lidem do hlavy vidí, tak je to právě on. Ostatně ovlivnil moderní českou psychiatrii jako nikdo jiný. Na rozdíl od hlavy, do srdcí a duší ale Cyril Höschl viděl velmi dobře, proto dokázal svými názory i ovlivňovat společnost. Tento inspirativní muž po těžké nemoci ve věku 75 let zemřel.
Přesně charakterizovat Cyrila Höschla, který byl také dlouholetým spolupracovníkem Reflexu, není úplně jednoduché. Jeho poznatky a záběr byly totiž mimořádně široké. Kromě psychiatrie, ve které dominoval, se dobře orientoval v etice, dějinách, lidských vztazích, literatuře, hudbě nebo výtvarném umění. Byl také vždy pozorným sledovatelem dění doma i ve světě, a to jak společenského, tak politického i ekonomického. Kromě odborných textů dokázal napsat čtivý článek i o složitých věcech a jevech.
Jak tedy popsat Cyrila Höschla? Člověk na úrovni. Příklad toho, jak by měla vypadat elita národa. Vzdělaný. Sečtělý. Pátrající. Ne, že by neuměl zvýšit hlas, ale když jste s ním mluvili, byla v tom většinou rozvaha. Americký spisovatel Mark Twain tvrdil, že „tajemstvím toho, jak se posouvat dál, je začít“. Pokud to platí, tak profesor Höschl začínal celý život, protože mnoho věcí chtěl posouvat neustále dál.
Jací jsou Češi?
Poprvé jsem se osobně s Cyrilem Höschlem potkal v Psychiatrickém centru Praha v Bohnicích v pavilonu číslo 19, kde měl svoji ředitelskou kancelář. Dělali jsme rozhovor pro deník MF Dnes, byl leden 2008 a zbývalo několik týdnů do volby dalšího prezidenta země. Hovořili jsme o vlastnostech Čechů s přihlédnutím k blížícím se volbám. Přestože některé moje otázky mohly profesoru psychiatrie připadat poněkud „bláznivé“, nedal se ani zmást a ani to na sobě nedal znát. Tak jako celý život odpovídal pohotově, jasně a mělo to hlavu a patu. Jeho reakce bych označil za moudré.
Na otázku, jaké mají Češi negativní vlastnosti, odpověděl: „Jsou trochu víc remcalové. Naše povaha má víc než u jiných, charakteristiku před pány stýská si, za vraty výská si.“ A co bylo podle Höschla v naší povaze dobré? „Tam, kde se Holanďan či Němec zapškne, to my řešíme s humorem. Odoláváme patetizaci a ritualizaci veřejného života. Jsme i flexibilnější a rychlejší při řešení některých problémů. Hodně věcí kritizuji, ale celkový umělecký dojem ze společnosti je vlastně dobrý.“
Přestože česká společnost prochází turbulentním vývojem a od našeho prvního rozhovoru uplynulo sedmnáct let, dovolím si tvrdit, že Cyril Höschl by to řekl nějak podobně. Zejména proto, že rád vyhledával chytré lidi a chytrá řešení, přestože byl každý den obklopen i průměrností a čecháčkovstvím (to mimochodem nesnášel).
Na rozhovor z roku 2008 jsme navázali i při interview v lednu 2011, který vyšel v Reflexu. Malá ukázka: „To, co máme tendenci nazývat českou povahou, což mně se nelíbí takto definovat, sahá až k Habsburkům a vleče se to dodneška. Takové vlastnosti, jako stát si za svou pravdou, i když mi to přináší nevýhody, nebo nechat se upálit pro pravdu, to jsou věci, jež jsou v populaci zastoupeny v určité proporci. Takových lidí nikdy nebylo moc. Také bychom určitě chtěli, aby byla většina národa pravdomluvná. Jenže říkat pravdu přináší strasti, není to výhodná strategie. Každý proto občas lže.“
Logicky jsem se zeptal, zda někdy lže i slovutný profesor. „Když nechci někomu ubližovat, tak mu někdy zalžu. Představte si příklad Jana Husa a Jana Palacha, obdivujeme je, že za pravdu obětovali svůj život. Kdybychom ale takoví byli všichni, tak už tady nejsme. Nemůžeme si všichni koledovat o upálení. Ale můžeme si podle takových lidí vytyčit určitý mravní rámec, ke kterému se víceméně neúspěšně vztahujeme.“
Sešli jsme se také v době koronavirové pandemie v únoru 2020. Tehdy Cyril Höschl varoval před vyvoláváním paniky, chaosu a strachu. Vybízel ke klidu. Někteří lidé ho za to tehdy kritizovali, potrefené hejno sestávalo zejména z některých lékařů a politiků. Kdo měl více pravdy? To už víme. Byl to Cyril Höschl.
Životní dráha
Profesor Höschl se narodil 12. listopadu 1949 v Praze. V roce 1976 se oženil s akademickou malířkou Jitkou Štenclovou, měli spolu dcery Karolinu a Kristinu a syny Cyrila a Patrika.
Po ukončení Gymnázia F. X. Šaldy v Liberci v roce 1968 pokračoval studiem Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, oboru všeobecné lékařství, které absolvoval v roce 1974. Psychiatrii se původně věnovat nechtěl. Nakonec byla jedním z důvodů, proč si ji vybral za svůj obor, plná obsazenost pražských lékařských míst v jiných specializacích.
Po listopadové revoluci byl prvním svobodně zvoleným děkanem 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy (1990–1997) a v období 1997–2003 zde působil ve funkci proděkana pro reformu studia a zahraniční styky. V letech 1990–2021 byl ředitelem Psychiatrického centra Praha, jež se roku 2015 transformovalo v Národní ústav duševního zdraví v Klecanech (ty jsou nedaleko Prahy). Působil také ve funkci prezidenta Asociace evropských psychiatrů.
Napsal mnoho odborných i popularizačních textů a jak již bylo řečeno, léta přispíval i do časopisu Reflex. Tato spolupráce byla pozoruhodná. Myslím si, že texty Cyrila Höschla jsou jako sushi. Musíte se časem k nim takzvaně projíst a pak už vám chutnají vždy. Byl to takový zvláštní novinářský útvar, ve kterém pan profesor odpovídal na dotazy čtenářů. Někdy to bylo čtení složitější povahy, ale poučení a originalitu to obsahovalo vždy. Poslední text Cyril Höschl nadiktoval do mobilu, protože už nemohl kvůli nemoci psát, jen před několika dny.
Přestože se jedná o intimní věc, dovolím si u těžké nemoci Cyrila Höschla zastavit. V roce 2023 natáčel v Reflexu podcast a předtím se zastavil v mé kanceláři. Neprožíval nic jednoduchého, říkal, že neví, jak dlouho ještě „vydrží“. S nemocí ale bojoval nesmírně statečně. Naposledy jsem s ním mluvil v lednu a na obligátní dotaz, jak se mu daří, odpověděl: „No, co bych ti říkal, stojí to za hovno…“ Nemyslel to nijak vulgárně, jen se v tom odrážela omezení člověka, který byl celý život mimořádně činorodý.
Epilog
Před časem Cyril Höschl řekl: „Pro lidi jsou nejatraktivnější ty nejhorší zprávy. Jsme přitahováni neštěstím jako můry ke světlu.“
Smrt Cyrila Höschla je věc smutná, není to ale neštěstí, neměli bychom být k ní přitahováni jako můry ke světlu, protože prožil život, který byl naplněn smysluplnými věcmi, poznáním, snahou posouvat se dál i radostí.
Cyrile, pozdravuj v nebi.
Text vyšel původně na webu Reflexu, dalšího z titulů našeho domovského vydavatelství Czech News Center.
