Wir schaffen das: Co předcházelo historické větě Angely Merkelové

Merkelové ujištění nevzniklo ve vzduchoprázdnu a má svůj kontext. Nemám na mysli slova a věty, které mu předcházely během osudné tiskové konference, ale dlouhodobou politiku v otázkách migrace, kancléřčino železné odhodlání udržet se u moci i nastavení německé společnosti a především té její části, která se dennodenně artikuluje skrze média a politiku.

Výslednice těchto faktorů ale mohla být v létě 2015 jiná, nebýt událostí, které poslednímu srpnovému dnu (tehdy to bylo pondělí) předcházely.

Došlo k nim nedlouho předtím, než novináři sdružení ve Spolkové tiskové konferenci zaznamenali Merkelové slova na své diktafony a kamery, a na rozhodnutí Angely Merkelové „zvládnout to“ a v noci ze 4. na 5. září otevřít hranice kontingentu uprchlíků přicházejících z Budapešti měly zásadní vliv.

K té první dojde 15. července 2015. Na setkání občanů „Bürgerdialog“ v Rostocku se tehdy čtrnáctiletá palestinská žákyně Reem Sahwilová zeptá kancléřky, proč musí její rodina z Německa odejít. Reem pochází z uprchlického tábora v Libanonu a do Německa přišla v roce 2010, aby zde podstoupila léčbu vrozené tělesné vady. 

Kancléřčina střídmá odpověď odkazující na platné zákony vyvolá u dívky pláč. Pokus nejmocnější ženy světa plačící děvče uchlácholit je rozpačitý, navíc ho provázejí slova: „Kdybychom teď všem řekli, že můžou přijít, kdybychom každému z Afriky řekli, že může přijít, nezvládneme to“. 

Virál se záběry dětského obličeje zalitého slzami obletí následující den celý svět. Verdikt sociálních sítí i tradičních médií je přísný. Kancléřka je ledová královna!*

Druhá událost sice svého času otřese celým Německem, ale její politické souvislosti by jistě upadly v zapomnění, nebýt „kronikáře“ německé politiky, berlínského korespondenta deníku Die Welt, Robina Alexandera, a jeho knihy Die Getriebenen (Štvanci) popisující 180 dní vrcholící uprchlické krize 2015/2016. 

Událostí, která změnila vše, je návštěva kancléřky v saském městečku Heidenau 26. srpna 2015. Po deseti letech strávených v úřadu na Willi-Brandt-Strasse 1 je to vůbec první plánovaná vis-a-vis konfrontace Merkelové s problematikou migrace a uprchlictví. Je vyvrcholením mediální bouře, v níž Merkelové pověst utrpí značné šrámy.

„Uprchlíci polarizují. Polarizace však není součástí Merkelové politického stylu. Svými vystoupeními na veřejnosti nejenže chce vyvolávat pozitivní asociace, ale především zabránit těm negativním. Své politické konkurenty tak zbavuje příležitosti sjednotit se v odmítavém postoji.

>>Asymetrická demobilizace<< – tak se nazývá koncept používaný v době volebních kampaní, který se stal druhou přirozeností Merkelové poradců i v každodenním vládnutí.“ (Robin Alexander, Die Getriebenen)

Od ledna do července 2015 zaznamená Spolkový kriminální úřad 150 útoků na uprchlické ubytovny a zařízení. Tlak na kancléřku roste – společnost očekává, že zaujme jasný postoj. Čelí kritice řady médií, k akci ji vyzývá i kulturní fronta. 

Během červencového průzkumu veřejného mínění položí agentura Emnid respondentům z celé Spolkové republiky otázku, zda by Merkelová měla v blízké budoucnosti navštívit uprchlické zařízení. 81 procent dotazovaných se domnívá, že ano.

A pak přijde Heidenau. Šestnáctitisícové městečko na břehu Labe, kousek za českými hranicemi. Tehdejší starosta Jürgen Opitz je Merkelové stranický kolega. Kvůli přeplněné kapacitě stanového městečka v Chemnitzu musí Opitz přes noc bleskurychle zorganizovat ubytování pro 700 uprchlíků – mezi nimi 130 žen a 150 dětí. Ve spolupráci s Červeným křížem promění opuštěnou prodejnu stavebnin na uprchlickou ubytovnu. 

Stejně akční je však i místní nácek Rico Rentzsch, radní za Národně-demokratickou stranu Německa (NPD), který zmobilizuje všech svých 1250 místních voličů. Na ohlášené demonstraci hází tisícihlavý dav na policisty kameny, petardy a lahve a před domem starosty provolává hesla jako „Zrádce“, „Cizinci pryč!“ nebo „Wir sind das Volk “ – „Lid jsme my“.

Smyčku stahující se kolem Merkelové se snaží ke svému prospěchu využít také sociální demokraté. Sice jsou součástí vládní koalice, ale situaci vidí jako jedinečnou příležitost k oslabení kancléřčiny dosud neotřesitelné pozice. 

Vicekancléř a ministr hospodářství Sigmar Gabriel už se nejspíš vidí jako šéf příští vlády. Po lednovém setkání s členy drážďanského hnutí Pegida, kde se v kožené bundě stylizuje do role empatického demokrata chápajícího obavy občanů, změní obtloustlý Schröderův parťák se slabostí pro Putina roli, aby na kancléřčin účet nasbíral u veřejnosti body jako dobrotivý ochránce uprchlíků. 

Po několika mediálních útocích na Merkelovou, provedených jeho zástupci – Ralfem Stegnerem a Larsem Klingbeilem – se soudruh Gabriel rozhodne 24. srpna navštívit Heidenau. Zná program Merkelové a ví, že za dva dny navštíví nedaleké hodinářské městečko Glashütte. 

Ví také, že tentokrát se konfrontaci s problémem uprchlíků nebude moci vyhnout. Musí jí připravit vhodnou atmosféru. A tak když ho demonstranti vítají pískáním a nadávkami, nenasadí žoviální masku chlapíka, co rozumí problémům obyčejných lidí, ale rozhodne se pro protiútok: „Tohle je lůza. Tihle lidé nemají s Německem nic společného“. 

Dav neznalý zákulisních bojů na špičce německé politiky vidí jen člena Merkelové vlády, který jim nadává. Kostky jsou vrženy. Když kancléřka 26. srpna krátce po poledni dorazí do Heidenau, situace v městečku připomíná občanskou válku, a místo uvítání ji vítá pokřik: „Wir sind das Pack!“ „My jsme lůza!“

Robin Alexander je přesvědčen, že květiny a plyšoví medvědi, kterými na mnichovském hlavním nádraží vítali Němci uprchlíky přijíždějící z Maďarska – tedy obrázky údajně dokládající neskonalou naivitu německé společnosti – byly lidsky přirozenou reakcí na ostudné záběry z Heidenau.

Za uprchlíky vyrazí 26. srpna i tehdejší prezident Spolkové republiky, Joachim Gauck. V ubytovně zřízené v někdejší radnici v berlínské čtvrti Wilmersdorf se setká s 563 uprchlíky a dobrovolníky, kteří jim pomáhají. Ve svém projevu pochválí nasazení dobrovolníků, kteří reprezentují „světlé Německo“ zářící v kontrastu s „temným Německem“ – jakýmsi xenofobním podsvětím, které útočí na ubytovny pro azylanty a cizince.

Již od devadesátých let byla debata o migraci poznamenaná přesvědčením, že by Německo mělo mít vítací kulturu. Důvody byly různé: zmiňovala se historická zodpovědnost, zodpovědnost plynoucí z pozice největší evropské ekonomiky, a tedy nejbohatší země regionu, i vůdčí role v rámci Unie, kvůli které by Německo mělo být příkladem humanity.

Tento názor byl prosazován především levicovými stranami, vyznávajícími multikulturní ideály, a mainstreamová média ho takřka bez výjimky nadšeně zprostředkovávala. Většina z nich totiž s levicovými politiky sdílela sen o multikulturním Bullerbynu, kde se všichni mají rádi a každý si žije to svoje, podle svého gusta a svých pravidel. 

Jistě se na tom podepsala i všeobecně rozšířená móda neautoritativní výchovy – když neříkáme dětem, jak se mají chovat, proč bychom to měli říkat dospělým lidem, kteří přicházejí do země, aby zde našli bezpečí a lepší život?

Již po sjednocení překvapila „světlé“ – rozumějte „západní“ – Německo vlna násilí vůči cizincům, k níž docházelo na území někdejší komunistické diktatury na Východě, v „temném“ Německu. Trhlina mezi Východem a Západem se nikdy nezacelila, což moralizujícímu „světlému“ Německu dává možnost „odložit tíhu temné německé minulosti na bedra svého saského bratrance“ (Robin Alexander, v debatě u kulatého stolu při příležitosti vydání Die Getriebenen na zámku Sanssouci).

V době, kdy kancléřka pustila do světa svoji ikonickou větu, však byla NPD naprosto irelevantní stranou a klesala i podpora trpaslíka AfD – strany zrozené v odpovědi na kancléřčinu bezalternativní hospodářskou politiku.

Představa světlého a temného Německa se v německých médiích ujala a na mnoho let deformovala diskurz tak, že každá, i dobře míněná a oprávněná kritika, byla okamžitě kategorizována jako projev extrémně-pravicového názoru nebo něčeho, co je mu nebezpečně blízko, a z migrace a problémů s ní spojených se stalo tabu.

První díl ohlédnutí za „Wir schaffen das“ uzavřu citátem Norberta Bolze, německého mediálního teoretika a publicisty: „Merkelová reprezentuje humanistické pozice většiny novinářů. Sklízí za ně na celém světě potlesk, který se však od pokrytectí liší jen nepatrně. Od té doby se každý, kdo v této zemi trpí dostatečnou mírou naivity, vyhřívá v dobrém pocitu, že jsme mistři světa v páchání dobra.“

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.