KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Poslanec ČSSD vyčítá vládě ODS marnotratnost a rezignaci na reformy. Zní vám to divně? To asi každému. Jistě, prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala už není ve Sněmovně šestnáct let. Nicméně jeho kritika na adresu kabinetu je trefná a oprávněná. Což ukazuje, jak moc za tu dobu degradovala vůle k rozpočtové zodpovědnosti. Kam se poděl étos devadesátek?
Zpětná vazba od NKÚ řízeného někdejším poslancem za sociální demokraty by měla současnou pravicovou vládu varovat, jak moc se odchýlila od svých zásad a volebních slibů. Konsolidace veřejných financí postupuje pomalu a systémové reformy ještě pomaleji.
Zkrátka, dnešní pravice je méně zodpovědná než levice před dvaceti lety – a dnešní populisté jsou totální katastrofa a zhouba. Hodně nepříjemný posun…
Když ještě vládl Václav Klaus, my pravičáci jsme považovali Miloše Zemana a jeho sociální demokraty za hrozbu pro rozpočet, za partičku marnotratníků, kteří rozházejí hromadu peněz a strašlivě nás zadluží. Z tehdejšího pohledu (a také z absolutního) byly naše obavy oprávněné.
Po osmi letech předávala ČSSD vládu s deficitem 2,76 % hrubého domácího produktu, dvojnásobným než při svém nástupu, a státní dluh vzrostl z tří set miliard na bilion korun.
V roce 2006 to pro nás bylo jasné: „socani“ zruinovali státní kasu a je třeba to napravit. Tehdy jsem pracoval pro Mirka Topolánka. Nový kabinet za dva roky srazil deficit pod půl procenta HDP. Pak sice udeřila světová ekonomická krize, čímž z rozpočtu vypadlo skoro dvě stě miliard příjmů.
Nicméně Miroslav Kalousek dokázal i v těžkých podmínkách během čtyř let snížit schodek ze skoro pěti procent HDP pod dvě procenta.
Paradoxně, dnes se za to na hlavu tehdejšího ministra financí snáší tvrdá kritika. Prý neuměl nic jiného než „tupé škrty“. No, pro mě je to mnohem lepší politika, než dělat „ostré dluhy“.
Mimochodem, první rozpočet z oné čtyřletky měl na starosti Eduard Janota, velký guru veřejných financí, Kalousek v podstatě pokračoval v jím nastoleném (a správném) kurzu. Jen a jen díky tomu se následující vláda Bohuslava Sobotky doslova „topila v penězích“.
Vláda Petra Fialy zdědila „tanker“ státních financí s obří dírou pod čarou ponoru a mířící na útes.
