REPORTÁŽ TATIANY FRÖHLICH | Atentát, který ukončil Festival rozmanitosti v německém Solingenu jen pár hodin po jeho slavnostním zahájení, je jen další z řady hrůzných událostí dennodenně pronikajících na stránky lokálních, spolkových i zahraničních médií. Z obvyklých vzorců se nevymykají ani reakce na něj.
Na jedné straně je smutek a hněv lidí přímo zasažených teroristickým činem šestadvacetiletého syrského migranta Issy al Hasana i širší veřejnosti vnímající útok jako další důkaz neustále se zhoršující bezpečnostní situace.
Na straně druhé jsou pak reakce politiků sestavené ze standardizovaných textových bloků, obligátní výbavy každého úspěšnějšího stranického funkcionáře. Průměrný občan Spolkové republiky je slyšel už tolikrát, že by mohl kteroukoliv z politických figur bez větších problémů alternovat. Roli i text totiž důvěrně zná.
Vyjádření přetékají (upřímnou) solidaritou s oběťmi i hlubokým pohnutím. Myšlenky unikají z mluvících hlav volené reprezentace a prodlévají s pozůstalými. A četnost modliteb za uzdravení zraněných vyvolává pochybnosti o tom, zda politikům kvůli modlení a mediální sebepropagaci zbývá čas i na něco jiného.
Nechybí ani banality, že pachatel bude právním státem za svůj čin stíhán (kdo by to čekal, že?) nebo že oběti byly nevinné (nebývají oběti teroristických činů nevinné ze samé podstaty věci?). Policii se děkuje za výkon funkcí, pro které byla zřízena. Občanovi je připomínáno, aby nedělal předčasné závěry a radši se s ostatními hezky semknul (snad aby to příští atentátník měl snazší a nemusel se tolik ohánět).
A pořádná reakce se neobejde ani bez varování před instrumentalizací hrůzného činu silami, které jsou jediným opravdovým ohrožením zdejší demokracie: 1. září se totiž volí do zemského sněmu v Sasku a Durynsku, o tři týdny později v Braniborsku – a favoritem je AfD.
Durynská hnědokošile Höcke a podobně naladění členové AfD se tetelí blahem – Issa al Hasan jim každým rozmáchnutím nože věnoval alespoň půl dalšího procenta hlasů. A s tučným volebním výsledkem může počítat i (bývalá) stalinistka Sahra Wagenknechtová a po ní pojmenovaná aliance.
Město čepelí
Solingen leží v severní půli regionu Bergisches Land. Obklopuje ho divukrásná příroda s hlubokými lesy, v nichž se vyjímá pohádkový hrad Schloss Burg a nejvyšší viadukt Německa, Müngstenský most. Na východ od města se romanticky klikatí rýnský přítok Wupper.
Podobně jako u stovek dalších průmyslově významnějších německých sídel, i centrum Solingenu lehlo během 2. světové války popelem: nejvíce jej poškodily spojenecké nálety 4. a 5. listopadu 1944. Jeho někdejší charakter lze vidět v malé pitoreskní čtvrti Gräfrath s hrázděnými domy, jejichž fasády pokrývají břidlicové šindele.
Nože, dýky, meče, šavle a později i nůžky se zde prokazatelně vyrábějí už minimálně od začátku 13. století.
Architektonická skrumáž městského centra, vzniklá zčásti ve spěchu během období hospodářského zázraku, zčásti pak na konci starého a začátku nového tisíciletí, žádným výjimečným půvabem neoplývá.
V posledních letech se na jeho atmosféře podepsaly také negativní vlivy přesunu maloobchodu na internet a hospodářské recese: mnoho někdejších prodejen včetně obchodního domu Kaufhof zeje prázdnotou, a pekařství, obuvnictví, parfumerie nebo galanterie nahradily šíša bary, euroshopy s levným zbožím z Asie a turecké fast foody. Lidé s migračním původem tvoří 38 procent populace města.
Z Kostelního náměstí vedou na místo činu, náměstí Fronhof, široké schody. Na jejich vrcholu vpravo stojí bronzová socha „Lieferfrau“ – nosičky – vzdávající hold ženám, které v koších na hlavách nosívaly kovové polotovary i hotové výrobky z kováren k brusičům a od nich k obchodníkům.
Nože, dýky, meče, šavle a později i nůžky se zde prokazatelně vyráběly už na začátku 13. století. Od roku 1571 nesly zde vyrobené čepele latinský nápis „Me fecit Solingen“ (vyrobil mě Solingen). „Made in Germany“, proslulé označení původu, které dnes ve světě platí za známku kvality, vzniklo až o 316 let později – zavedl jej britský parlament k odlišení laciného (a méně kvalitního) německého importu od poctivého zboží anglické provenience.
Odkazů na nožířskou a mečířskou tradici je ve městě celá řada. I v literatuře a popkultuře najdeme „pozdravy ze Solingenu“ (Ansichtskarte aus Solingen) a jiné reference na kvalitní ocel zde vyrobených čepelí.
Pocházel i nůž, kterým al Hasan zavraždil dva muže a jednu ženu a dalších osm lidí poranil, ze zdejších fabrik? Možná. Jisté je, že přívlastek „Klingenstadt“, který město hrdě nosí od roku 2012, bude přinejmenším po nějakou dobu zanechávat na patře všech, kdo ho vysloví, železitou pachuť prolité krve.
V neděli je město poloprázdné. Na hlavní festivalové scéně u autobusového nádraží svačí znudění bedňáci. Kolemjdoucí přinášejí na schůdky vedle květiny. Na zahrádkách kaváren, tureckého burger grilu i hospody „na růžku“ sedí místní: kouří, mžourají do slunce, popíjejí limonádu, Rize (turecký čaj) nebo Kölsch.
Všechny přístupy k Fronhofu jsou uzavřeny, prostranství u jihozápadní zdi evangelického kostela, v těsné blízkosti místa atentátu, je poseto svíčkami, květinami a vzkazy. Místní se mísí se zpravodajskými týmy, kterých je zde požehnaně.
Dvě malé holky cosi malují na obří karton a kolem se tetelí chlupatý bílý psík. Španělská dopisovatelka zmrví svůj text a spolu s kameramankou vybuchnou v smích. O něco starší produkční se stříbrným difuzorem drobné ženy tiše napomíná a docela nepietně mu při tom cukají koutky. Pohledné policistky střežící přístup na Fronhof jsou naopak vážné. Po dlouhých hodinách na nohou není divu.
Starší muž opřený o bicykl, dle přízvuku místní, si povídá s pánem, o jehož migračním původu není pochyb. Text duetu jejich láteření na adresu politiků zaslechnu v tomto městě ještě několikrát. Nejspíš zní víceméně stejně po celé zemi. Když míjíme terasu nedaleké cukrárny, přiběhne k nám hrubosrstý jezevčík. Patří jedné z elegantních dam, které si zašly na zmrzlinu.
Když mě paní důkladně vyzpovídá na téma mého čtyřnohého společníka, zeptám se: „Byla jste tady v pátek večer?“ Ne, slavila čísi narozeniny v nedalekém Düsseldorfu. Prý by ale stejně nešla, do centra chodí jen přes den, večer se bojí. Před třemi lety ji tu kdosi napadl a okradl, od té doby si dává pozor. A na velká venkovní shromáždění, kde je hodně lidí, nechodí vůbec – od atentátu na vánočních trzích v Berlíně počítá s teroristickým útokem jako s hotovou věcí.
Když se o něco později vracíme k autu, stojí u keřů vedle zastávky Entenpfuhl, kde se al Hasan v zakrváceném žlutém pršiplášti vzdal večer předtím hlídkujícím policistům, několik policejních dodávek a asi dvacítka žen a mužů v uniformách.
Tři z nich prohledávají keře, které byly mezitím sesekány na deset centimetrů. Pátrají po předmětech doličných. Po čem přesně, nechtějí říct. Prý si to přečtu v novinách.
Mluvčí policejního prezidia ve Wuppertalu mě odkáže na tiskové oddělení Spolkového státního zastupitelství. A od toho se dozvím, že hledaný předmět je předmětem probíhajícího vyšetřování a informace o něm nelze zatím poskytnout.
