Papež František: Jaký byl první latinskoamerický Svatý otec, čím koho štval a kdo bude jeho nástupcem?

Pro Františka (vlastním jménem Jorge Mario Bergoglia, narozeného v roce 1936 v Buenos Aires) bylo místo jeho původu naprosto zásadní. Argentina, včetně hlavního města Buenos Aires, neprožívala ve třicátých letech minulého století dobré období. Na zemi, orientovanou na export, těžce dolehla Velká hospodářská krize. Totéž platilo o početné rodině, v níž Jorge vyrůstal – dělnické rodině italských přistěhovalců, kteří za oceán na konci dvacátých let uprchli před fašistickou diktaturou Benita Mussoliniho. Ani poválečná léta nebyla v Argentině jednoduchá, zejména proto, že je významně poznamenal vojenský režim prezidenta Juana Dominga Peróna a jeho ženy Evity.

Jorge Bergogilio, budoucí papež František, prožil podle všeho dětství, které odpovídalo místu, kde žil, a společenskému postavení rodiny. Poté, co se stal arcibiskupem a papežem, na něj učitelé, sousedé a přátelé vzpomínali jako na – navzdory nejednoduché době – vždy veselého kluka, který měl blízko ke kdejaké lumpárně.

K radosti rodičů vystudoval „smysluplný obor“, chemicko-průmyslovou střední školu, rád tančil, včetně (jak jinak) argentinského tanga, a po několika pokusech, které úplně „netrefil“, se nakonec zapsal ke studiu na teologické fakultě (Facultades de Filosofía y Teología de San Miguel) na předměstí Baires. V roce 1970 studia dokončil a následně prošel téměř „klasickou“ akademickou kariérou – stal se docentem, profesorem, děkanem a v roce 1980 dokonce rektorem fakulty, na které studoval.

V roce 1958 se Jorge Bergoglio stal (během pobytu v Chile) členem jezuitského řádu a duchovním, následně pozvolna stoupal v církevní hierarchii. Mohl-li, cestoval po světě; během pobytu v Irsku se naučil anglicky, ve Frankfurtu nad Mohanem pro změnu německy, přičemž citlivě vnímal rozporuplný svět kolem sebe (v roce 1973 mu jomkipurská válka znemožnila cestu do Jeruzaléma) doma i v Argentině.

V tomto případě mám na mysli především léta odpudivé vojenské diktatury ze druhé poloviny sedmdesátých a z počátku osmdesátých let a následné roky hospodářské krize, jež těžce doléhala zejména na příslušníky početné pracující třídy a na nezaměstnané.

Právě tehdy se rodila mimořádná vnímavost a citlivost budoucího papeže vůči problémům „těch, kteří nikoho nezajímali“, jak říkal, a nad kterou se – neoficiálně – mnozí příslušníci vysokého kléru pozastavovali a jíž se podivovali. Jorgeho „argentinská životní zkušenost“ byla v tomto ohledu unikátní a nenahraditelná.

Jak napsal můj kolega, spolupracovník INFO.CZ a přítel Jan Železný na sociální síti X, primárně proto se z Františka později stal „papež s otevřenou myslí, připravený otevírat diskusi o řadě zásadních, dosud doktrinálních témat“, jakkoli to nebylo některým církevním hodnostářům (nejen) ve Vatikánu po chuti.

V devadesátých letech nabral vzestup Jorgeho Bergoglia v rámci církevní hierarchie na dynamice. Výčet úřadů, které postupně zastával, o tom svědčí více než jednoznačně: od května 1992 do roku 1997 byl pomocným biskupem v Buenos Aires a současně titulárním biskupem ve španělské Auce. V letech 1998–2013 arcibiskupem v Buenos Aires, v roce 2001 jej Jan Pavel II. jmenoval kardinálem-knězem v San Robertu Bellarminu v Římě. Od roku 2005 do roku 2011 byl i předsedou Argentinské biskupské konference.

V roce 2013 se zúčastnil konkláve, tj. volby papeže, ze které vyšel jako vítěz, když pro něj v pátém kole volby hlasovalo 90 ze 115 volitelů. Nejednalo se o úplné překvapení, podle „zaručených zpráv“ totiž patřil k favoritům již v roce 2005, kdy se údajně poté, co získal kolem čtyřiceti hlasů, vzdal volby. Následně byl zvolen Svatým otcem kardinál Joseph Ratzinger (jenž se stal v roce 2013, po svém unikátním odstoupení, „emeritním papežem“).

Pro Františkovo papežství, jež bylo řadě konzervativních církevních hodnostářů „trnem v oku“, bylo charakteristické heslo, které si zvolil již jako biskup, a sice „Slitoval se / Pohlédl na něj se slitováním / s milosrdenstvím a vyvolil si jej (Miserando atque eligendo).

Podobnou vypovídací hodnotu mělo i jméno, které si – jako vůbec první v historii – vybral, a sice František, a to na počet svatého Františka z Assisi (1182–1226; řeholník, mystik a zakladatel žebravého řádu františkánů, slovutný klerik, jenž nikdy „nezapomínal na chudé…“).

Františkovo papežství bylo – a jistě i bude – vnímáno jako rozporuplné, pro některé duchovní až kontroverzní. Nešlo primárně o encykliky („okružní listy“ adresované původně biskupům, dnes ostatním duchovním a věřícím) a exhortace (méně významný dokument než encyklika, v zásadě duchovní povzbuzení věřících), věnované dílčím reformám církve (encykliky), tématům milosrdné Boží lásky a radosti jako evangelizačního stylu, tématu rodiny, bratrství a sociálního přátelství, nýbrž o jeho názor na citlivá společenská i v zásadě politická témata.

František udivoval i přímou komunikací s věřícími bez tradičního papamobilu (v této souvislosti bych rád připomněl, že jeho první zahraniční cesta nevedla do Argentiny, nýbrž do sousední Brazílie), apely na duchovní, aby byli vždy a za všech okolností „k dispozici“ chudým atd.

Jako první papež v dějinách navštívil Mexiko (což je k neuvěření), ze svého itineráře nevynechal castrovskou Kubu, putinovské Rusko, nevyhýbal se ani muslimskému světu (Irák, Spojené arabské emiráty).

Citlivému a mediálně vděčnému (omlouvám se za to slovo, ale je to tak) tématu zneužívání v církvi se nevyhýbal, omlouval se za ně a setkával se s jeho oběťmi; podle svých kritiků ale nepostupoval dostatečně razantně, a navíc jmenoval do vysokých úřadů některé duchovní, kteří se tyto skandály snažili krýt (například biskup Juan Barroso v Chile, jenž ale později na svůj post, i pod Františkovým tlakem, rezignoval).

Papež František byl neobyčejně skromným a pokorným mužem. Nezřídka kritizoval katolickou církev za její okázalost, nedostatek zájmu o lidi „na okraji společnosti“ (včetně svobodných matek, nemocných HIV a dalších ostrakizovaných skupin). V roce 2010 sice káral argentinskou vládu za to, že umožnila sňatky homosexuálů a adopci dětí homosexuálními muži, později ale v těchto otázkách vystupoval mnohem méně ostře. 

Od začátku velké migrační krize v roce 2015 se opakovaně vyslovoval ve prospěch uprchlíků, kritizoval „dravý kapitalismus“ a „ekonomiku nerovnosti“; současně neváhal s kritikou marxismu, byť připustil, že ne každý marxista musí být nutně darebák.

Jako kontroverzní byla vnímána i některá papežova vyjádření k ruské agresi na Ukrajině. Nejen podle ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského neviděl situaci tak jasně, jaká ve skutečnosti byla, respektive je. Místo obecných apelů na mír měl podle svých kritiků mnohem víc působit na ruského prezidenta Vladimira Putina, aby agresi ukončil.

Obojaké reakce vzbuzovaly i Františkovy názory na blízkovýchodní konflikt, v němž sice jednoznačně odsoudil teroristický útok Hamásu ze 7. října 2023, současně ale varoval před „odvetným (izraelským) terorem, který může přinést jen další teror…“

Všechno, o čem jsem psal, bylo dáno Františkovou životní zkušeností i jeho mentalitou. Právě proto se hlavním poselstvím jeho pontifikátu stalo šíření křesťanské lásky a pochopení pro druhé, zejména pro všechny slabé, utiskované a utlačované lidi na celém světě, bez ohledu na to, jak je kdo viděl a vnímal.

Láska, pochopení pro ostatní a, bylo-li to jen trochu možné, odpuštění – takový byl a je hlavní odkaz slovutného muže, jenž nás dnes opustil. Řadu věcí, které měl – podle ostatních – vykonat, neudělal, u mnoha témat zůstal v pomyslné polovině cesty, řadu lidí zklamal. Osobně jsem nicméně přesvědčen o tom, že to byl laskavý a ve všech ohledech slušný člověk. Už jen to není málo.

Kdo bude novým papežem, nevíme. Konkláve (volba Svatého otce) bývá nevyzpytatelné, jak to ostatně výtečně ukazuje i stejnojmenný film režiséra Edwarda Bergera z roku 2024 s Ralphem Fiennesem v hlavní roli.

Jedno je nicméně téměř jisté: nechce-li katolická církev ztrácet v dnešním hektickém, den ze dne se měnícím světě na významu, neměl by se stát novým Svatým otcem (při veškeré úctě k mnoha ctihodným, vzdělaným a empatickým kardinálům z našeho kontinentu) Evropan, nýbrž některý z „reprezentantů“ Asie, kupříkladu Filipín či subsaharské Afriky. Tam totiž – na rozdíl od Evropy, Severní a dnes už i Jižní Ameriky – dochází k téměř nezadržitelnému rozmachu katolicismu.

Zda se tak stane, si netroufám odhadnout. Církev svatá a konkláve zvlášť, to je svět sám pro sebe, neproniknutelný a nečitelný. Jeho jednání, často dlouhá a složitá, proto nezřídka končí překvapivým výsledkem – takovým, jakým svým způsobem byly všechny tři poslední volby papeže: Poláka Jana Pavla II., Němce Benedikta XVI. i, v jistém smyslu, byť se nejednalo o žádný „šok“, Argentince Františka. Tak si na nového papeže počkejme a doufejme, že se jeho jméno dozvíme co nejdřív.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.