KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Snaha zbavit se Miroslava Ševčíka vyzněla naprázdno. Když se po velkých tahanicích povedlo rektorovi Vysoké školy ekonomické vyhodit děkana Národohospodářské fakulty, ten se vrací coby proděkan. Jak je to možné? Snadno. Ovládá akademickou samosprávu. Tím pádem má absolutní moc. Nejen on, podobné věci se dějí i na jiných univerzitách. Na vině je špatný vysokoškolský zákon.
„Kauza Ševčík“ vyvolává masivní pozornost. Proč však jen ona? Že máme zcela nesmyslně nastavená pravidla řízení vysokých škol, je známo dávno.
Stručně řečeno, práva a povinnosti jsou rozdělena jednoduše: stát platí, pedagogové a studenti řídí. Takhle to jinde nechodí.
Akademická svoboda se běžně chápe jako zákaz veřejné moci či kohokoli jiného zasahovat do volnosti bádání a vyjadřování názorů. A ne, že zřizovatel dá peníze, ale nemůže nijak zasáhnout do složení managementu.
Absolutizovaná samospráva se ustavila v 90. letech jako reakce na totalitu. Tehdy se to dalo chápat. Panovalo nadšení z nové svobody a víra, že akademici své nezvykle široké pravomoci nezneužijí.
Po třech dekádách zkušeností – zdaleka ne vždy pozitivních – už je však čas provést korekci. Což půjde strašně těžko, protože taková snaha narazí na zuřivý odpor. Nikdo se nevzdává své moci rád a dobrovolně. Ostatně právě strach z hlasitých protestů je důvodem, proč se řešení tohoto problému neustále odkládá.
Kdo umí zmanipulovat ty, kteří ještě ani nemají diplom, může se klidně zbavit svých věhlasných kolegů.
Všímáte si, jak se akademici živě účastní veřejného dění, vyjadřují své společenské a politické názory, komentují život na svých školách, vedou veřejné disputace, argumentují, pouštějí se do zásadních sporů o hodnoty a směřování země? Že ne? No jistě.
Na něco takového mnoho zaměstnanců vysokých škol ani nepomyslí. Dnes už sice nemají strach z postihu od „strany a vlády“. Zato se bojí se kolegů. Nastává paradoxní situace. Absolutní moc, kterou dostaly školy, aby byla chráněna svoboda, se obrací proti ní.
Akademici se obvykle raději moc k ničemu nevyjadřují, aby asi nezkazili kariéru. O tom, zda získají docenturu, profesuru, katedru či jiný post, rozhoduje jejich okolí, které jim kdykoli může zarazit další postup.
Navíc studenti a pedagogové můžou mít v senátu stejný počet hlasů (studenti musí tvořit podle zákona nejméně třetinu, nejvíce polovinu, pozn. red.). Neboli kdo umí zmanipulovat ty, kteří ještě ani nemají diplom, může se klidně zbavit svých věhlasných kolegů. Stačí, když má velkou většinu mezi vyučovanými a malou věrnou kliku mezi vyučujícími.
Obvykle tyto intriky zůstávají skryty očím veřejnosti. Takže nikoho netrápí – kromě samotného osazenstva vysokých škol. Veřejně se poslední dobou přetřásají dva okaté příklady. Prvním je Národohospodářská fakulta VŠE.
Zde má dlouhodobě vládnoucí většinu zmíněný Miroslav Ševčík. Ten není u médií a řady politiků právě populární. Takže to, co jinde nevadí, nebo je mlčky přehlíženo, najednou budí rozhořčené reakce a volání po „rázném zásahu“.
Problém přehnané akademické samosprávy se zviditelnil i u Akademie výtvarných umění. Řada významných umělců podepsala petici, v níž kritizují degradaci úrovně školy, která je důsledkem jejího ovládnutí partou woke ideologů, jejichž ambicí není ani tak šířit krásu, ale progresivistický světonázor.
Známá je diskuse o odstranění sochy Ježíše Krista od Josefa Václava Myslbeka, která prý „děsí“, performance jedné z pedagožek, jež spočívala v plácání se nahá před dětmi, či snaha o „dekolonizaci“ Česka.
