KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | V šesté části minisérie Trumpův kruh moci (všechny části ZDE) si dnes představíme formálně druhého nejmocnějšího muže Spojených států – viceprezidenta Jamese Davida Vance. Momentálně, jakkoli je to předčasné, jde o nejvážnějšího kandidáta na prezidentský úřad v roce 2029, a tedy pokračovatele kurzu zvaného trumpismus.
Donald Trump jako „starý sentimentální transatlantista“
Byla to ve středu večer zajímavá debata. Seděl jsem v jedné pražské restauraci s jedním dobrým kamarádem a řeč byla především o tom, zda a případně jak moc Donald Trump vyzrál na Evropskou unii při jednání o clech – čerstvé vyjádření francouzského premiéra Françoise Bayroua bylo nekompromisní.
Kromě toho jsme se ale bavili i o strašlivém propadu demokratů a také, v neposlední řadě, o viceprezidentovi Jamesu Davidovi Vanceovi.
Kamarád, který v Americe mnohokrát byl, výborně ji zná a má tam řadu přátel, přitom vyslovil zajímavý názor, který zní na první poslech poněkud zvláštně, ale na kterém nicméně něco je: V Donaldu Trumpovi je, zvlášť srovnáme-li jej s mnoha vlivnými lidmi v dnešní Republikánské MAGA straně, všemu navzdory „kus starého dobrého sentimentálního transatlantisty“, jak byl nazýván jeho předchůdce, demokrat Joe Biden.
Pro někoho je možná takové tvrzení nepřijatelné až bizarní. Jenže ve skutečnosti vždycky záleží na tom, v jakém kontextu toho či onoho člověka posuzujeme a s kým ho srovnáváme. Vedle Franklina D. Roosevelta (1933–1945), Harryho S. Trumana (1945–1953) či vedle již zmíněného Joea Bidena (2021–2025) Donald Trump samozřejmě jako stoupenec transatlantické spolupráce nepůsobí.
Současně ale musíme vzít v potaz fakt, že Trumpova první manželka Ivana (1949–2022; manželé v letech 1977–1991) pocházela z Československa a že jeho třetí žena Melania (* 1970; manželé od roku 2005) je Slovinka.
Anebo – chcete-li – čtyři z Trumpových dětí (Donald mladší, Ivanka, Eric a Barron) mají evropskou, slovanskou krev (snad to tak mohu napsat 😊); pouze v případě dcery Tiffany, kterou měl s druhou manželkou Marlou Maplesovou, tomu tak není.
Na první pohled by se mohlo zdát, že je to banální a nepodstatné. Lidé, kteří amerického prezidenta dobře znají, ale naznačují, že není radno tuto skutečnost podceňovat.
O tom, že Donald Trump nemá k Evropě zase až tak daleko, svědčí ostatně i to, jak na něj nedávno zapůsobil spolkový kancléř Friedrich Merz, když mu při příležitosti návštěvy Bílého domu přivezl kopii rodného listu jeho dědečka Fredericka (Friedricha; 1969–1918), který pocházel z bavorského Kallstadtu.
Podobně u Trumpa uspěl i britský socialistický premiér Keir Starmer, jenž mu kurtoazně předal pozvání k návštěvě od krále Karla III.
A ještě jedna věc: Donald Trump sice dělá arogantní a bezskrupulózní „byznysovou“ či „transakční“ (jak chcete) politiku ve shodě s heslem „Amerika na prvním místě“ (America First či Make America Great Again), navzdory tomu ale přes občasnou neomalenost drží, pokud jde o Evropu, základní dohody v rámci NATO.
Vzpomeňte si, jak jej nedávno při summitu aliance „zvládl“ její šéf, bývalý nizozemský premiér Mark Rutte, který Trumpa téměř mazlivě označil za „přísného taťku“ a vyjádřil spokojenost s tím, jak jednání probíhala. A snad co nejdříve definitivně pochopí i to, že putinovské Rusko není jeho přítel, ani partner, nýbrž potenciální hrozba, dokonce i pro Spojené státy. Uvidíme.
James D. Vance, dítě „té druhé Ameriky“
Osobně soudím, že Evropané Trumpův přístup vůči „starému kontinentu“ patřičně docení až poté, co prezidentský úřad opustí – zvlášť stane-li se jeho nástupcem současný viceprezident.
James David Vance (* 1984) je totiž typickým příkladem „té druhé Ameriky“. Mužem, jaký v Bílém domě nebyl od časů „velkého Texasana“ Lyndona B. Johnsona (1963–1969), přičemž ani on nebyl tak „syrový“ a v mnoha ohledech „ne-evropský“.
Vance, jenž patří již několik let do Trumpova nejužšího „kruhu moci“, je svérázný chlapík. Po drsném dětství a dospívání, o němž napsal pozoruhodnou knihu Americká elegie (Hillbilly Elegy: A Memoir of a Family and Culture in Crisis; 2016, česky 2018), vstoupil do armády a následně začal studovat.
Díky velkorysému stipendiu pro nadané mladé lidi z nemajetných rodin studia zakončil jako graduovaný právník na prestižní Yale University (2013). A právě během studií na Yale potkal klíčového muže svého života.
Na scéně Peter Thiel…
Oním mužem ovšem ani náhodou nebyl Donald Trump, nýbrž podnikatel, investor, filantrop a politický aktivista Peter Thiel, jehož přednášku na Yale Vance s nadšením vyslechl. Následně se charismatický Thiel, mající dokonalý instinkt na „lidi, s nimiž je možné pracovat“, stal Vanceovým mentorem („pretty good mentor“) a zaměstnavatelem ve firmě Mithril Capital (2015).
V roce 2017 Vance z Mithril Capital odešel do Washingtonu, D.C., kde pracoval jako partner a jeden z ředitelů firmy Revolution LLC, a o dva roky později, v roce 2019, založil vlastní firmu Narya Capital.
Peter Thiel ani tehdy nepouštěl Vance „z dohledu“ a společně s dalším miliardářem (dnes rovněž z Trumpova okruhu), Markem Andreessenem (o němž bude v naší minisérii též řeč), mu pomáhal s investicemi.
…a Donald Trump
Peter Thiel stál i za smířením Vance s Donaldem Trumpem, jehož dnešní viceprezident nevybíravě kritizoval. V roce 2021 Thiel zprostředkoval mezi oběma muži v Trumpově floridském sídle Mar-a-Lago schůzku, která se stala „bodem zlomu“.
Vance si zcela nepochybně „posypal hlavu popelem“ a Trump – dovedně manévrovaný Thielem – mu „velkoryse“ odpustil „prohřešky mládí“, čímž se Vanceovi se otevřela cesta do vysoké politiky.
V roce 2022 Vance vyhrál i díky Thileově podpoře senátní volby v Ohiu a na počátku roku 2023 se stal senátorem Kongresu Spojených států. Při vědomí toho, jak v životě začínal, to byl a stále je vpravdě neuvěřitelný příběh.
Pokračování už znáte. Na jaře 2024 Donald Trump bez větších problémů ovládl republikánské primárky a poté, co se Joe Biden znemožnil v červnové televizní debatě, se mohl začít chystal na střet s Kamalou Harrisovou. Při hledání viceprezidentského kandidáta přitom padla jeho volba právě na Jamese D. Vance.
Třebaže řada komentátorů Trumpa za tuto volbu kritizovala a měla za to, že by s ním měl jít do voleb nějaký „středový kandidát“, jenž by mu mohl přinést hlasy alespoň části umírněných středových voličů, Trump velmi dobře věděl, že by jádro jeho elektorátu někoho takového (například Nikki Haleyovou) nikdy nepřijalo.
Nakonec se ukázalo, že si vybral dobře. Tak jako Trump ve všech ohledech (mluvím o prezidentské kampani, aby bylo jasno) jasně převyšoval demokratickou kandidátku Kamalu Harrisovou, Vance jasně dominoval ve srovnání s demokratickým kandidátem na viceprezidenta Timem Walzem, který se v závěru kampaně takřka úplně vytratil ze scény. Trump s Vancem tak mohli 6. listopadu 2024 slavit vítězství a nástup k moci.
J. D. Vance a nový papež Lev XIV. Je na obzoru konflikt mezi katolickou vírou a americkou politikou?
Teď teprve uvidíte, co je to izolacionismus!
Dnes, po půl roce vlády, lze odpovědně říci, že James D. Vance dělá všechno pro to, aby za tři a půl roku mohl svého současného šéfa v čele země vystřídat. Při hodnocení ho ale nepoměřujme tím, jak se coby viceprezident jeví nám v Evropě. A odložme „ideologické brýle“.
Vance totiž všechno, co od 6. listopadu 2024, respektive od 21. ledna 2025 dělá, činí s ohledem na to, aby si udržel co nejlepší vztah s Donaldem Trumpem (což kupříkladu v časech „nejskvělejšího přátelství“ Trumpa s Elonem Muskem nebylo snadné) a aby oslovoval své potenciální voliče. Obojí se mu zatím daří.
Evropany by mělo zajímat primárně to, že James D. Vance je na rozdíl od Trumpa skutečný, přesvědčený izolacionista. Vance nemá vůči Evropě ani špetku trumpovského (jakkoli subtilního a někdy sotva postřehnutelného) sentimentu, který je kromě všeho, co jsem zmínil výše, dán i jeho věkem.
Nezapomínejme, že Donald Trump je ročník 1946, takže je takříkajíc „dítětem studené války“, během níž západní Evropa reálně byla pro „Ameriku“ důležitá.
Vance o ní (na rozdíl od něj) nic neví a místo toho má pro ni, tj. pro nás, spíš než cokoli jiného pohrdání a despekt, jež navíc ani příliš neskrývá (což neznamená, že hodnotí-li čas od času naše evropské poměry, nemůže mít pravdu, byť to neslyšíme rádi).
Vyhraje-li zkrátka James D. Vance v listopadu 2028 prezidentské volby, musí na to být Evropa, Evropská unie a evropští členové NATO, co nejlépe – ekonomicky, vojensky i mentálně – připravená. Na rozdíl od Donalda Trumpa, jemuž se lze do přízně při troše obratnosti vlichotit (teď nechme stranou, jak ponižující to je), bude JDV po mém soudu chladnokrevně nemilosrdný, naplno, nikoli po trumpovsku „transakční“.
Teprve potom dost možná „oceníme“ Trumpův dnes zdánlivě nedostatečný – či podle některých dokonce neexistující –„transatlantismus“. Na to, zda se tak stane, si ale budeme muset ještě více než tři roky počkat.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
