KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Konečně máme penzijní reformu… Ale je to tak opravdu? V zásadě ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka připravil jen parametrické změny. Díky i za ně, oddalují krach a dávají nám tak jakýsi oddechový čas k přijetí skutečných systémových změn. Otázka zní: podaří se to vůbec někdy? Důchody jsou totiž ukázkou typu problémů, na něž jsou demokracie často krátké.
Průběžný penzijní systém jsme v podstatě převzali z časů komunismu. Pouze jsme mu začali říkat „pojištění“, formálně (ale ne fakticky) oddělili důchodový účet od státního rozpočtu a zvýšili hranici pro odchod na odpočinek v průměru o pět let.
Principiálně se však na něm nezměnilo nic. Což je chyba, protože mezitím přestaly platit předpoklady, na nichž byl postaven. A taky už nežijeme v totalitě, která řeší potíže škrtnutím pera, bez ohledu na názory občanů.
Za „socíku“ se v podstatě nemohlo stát, aby s penzemi nastal
nějaký problém. Udržitelnost jistily tři premisy: Za prvé mnozí se důchodu
vůbec nedožili, a když ano, v průměru v něm strávili jen pár let.
Za druhé se počítalo s tím, že se každý rok narodí více dětí, než kolik lidí umře. A za třetí, kdyby bylo nejhůř, komunistická strana mohla upravit výšku dávky pro seniory zcela dle své libovůle, a nemusela o tom s nikým diskutovat. (Což už naštěstí neplatí.)
Dnes i přes zvyšování penzijní hranice tráví lidé na odpočinku skoro o devět let déle než v roce 1990. Jenže postupně vymíráme a populace stárne – zatímco na přelomu milénia na jednoho seniora vydělávali tři pracující, nyní se blížíme k poměru dva ku jednomu.
Nakonec, ale ne v poslední řadě, jsou důchody obrovské politikum, což efektivně brání jakékoli reformě, i té parametrické. Ani jeden z původních pilířů průběžného systému už zkrátka nestojí.
Musíme si tedy poradit jinak. A hlavně je třeba si konečně
přiznat, že nastal čas na daleko podstatnější změny než jen na úpravu poměru
mezi dobami, jež strávíme prací a na odpočinku vs. mezi odváděným „pojistným“ a
výší důchodu. Aby vycházela tato trojčlenka, je podmínka nutná, nikoli však
postačující. Díky Jurečkovi, že se nelekl a přes až fanatický řev opozice tyto
změny zapracoval do zákona, který čeká ve sněmovně třetí čtení.
Jak řečeno, tímto získáme nějaký čas navíc. Tedy pokud ANO nesplní své hrozby, neutvoří po příštích volbách vládu spolu s SPD (a dalšími radikály a extremisty) a celé to zase nezruší…
I když to ale nakonec neudělá, pořád tu zůstane problém, jak zajistit udržitelnost penzijního systému dlouhodobě. Což už se neobejde bez široké dohody napříč politickým spektrem, neboť je absurdní, aby se vyplácení důchodů měnilo každé čtyři roky.
V roce 2050 by každý pracující měl platit důchod jednomu seniorovi.
Průběžný systém v podobě, jak ho známe, se v brzké době stane zcela neufinancovatelný, leda že by lidé pracovali skoro do smrti, a ještě měli nízké penze. Proč? Nebude ho mít kdo živit.
Demografie je neúprosná a nynější
trajektorie vede k tomu, že v roce 2050 by každý pracující měl platit důchod
jednomu seniorovi. Drastické zvýšení věku odchodu na odpočinek je politicky
neprůchodné. Dovoz dvou milionů mladých migrantů zřejmě také. Takže co?
