Kde hledat příčiny krize české politiky? Nejen o tom jsme hovořili s bývalým předsedou ODS a expremiérem české vlády Mirkem Topolánkem. Všechno, co dnes negativně ovlivňuje demokratický vývoj země, bylo podle jeho mínění buď zřetelné, nebo latentní již před deseti, patnácti lety. Topolánek si nebere servítky především v těch momentech, kdy hovoří o levici nebo Andreji Babišovi. Problémem letošních sněmovních voleb podle jeho slov je především to, že všechny systémové strany dohromady nemají velkou šanci vyhrát, a sestavit tak demokratickou vládu. „Zatím naopak vyhrává populistická antiestablishmentová opozice vedená hnutím ANO.“ Volič, experimentující v době relativního blahobytu se svým cenným hlasem, podle něj totiž naskočil na Babišovy triky. Bývalý premiér a předseda ODS zároveň tvrdí, že volby budou o jedné silné větě a posledních čtrnácti dnech. Po rozhovoru pak dodal, že Babišovi dává rok, maximálně dva.
Česká politika se od doby, kdy jste v ní aktivně působil, radikálně proměnila. V čem spatřujete největší posun, kde vidíte největší rozdíly a kde příčiny těchto jevů?
Ano, pokud budeme posuzovat stavový rozdíl mezi rokem 2002, respektive 2006 a rokem 2017, tak je ta proměna skutečně zásadní a neblahá. A to stav v roce 2006 zdaleka nebyl ideální. Dozvuky divoké privatizace spojené s již viditelnou koncentrací majetku a vlivu; vystřízlivění veřejnosti z nabyté svobody a od počátku mylného pocitu snadnosti života a trvalosti polistopadových změn; morální kocovina a nedůvěra k elitám, především k politikům; zneužívání médií a represivních složek pro vzájemné útoky; permanentní souboj parlamentního, stranického a nepolitického – občanského principu vládnutí; neochota veřejnosti akceptovat standardní a nezbytné reformy po složité a úspěšné transformaci.
Všechno, co dnes negativně ovlivňuje demokratický vývoj země a co ohrožuje individuální svobody, bylo buď zřetelné, nebo latentní již před těmi deseti, patnácti lety. Buď jsme si to neuvědomovali, nebo jsme to nechápali. Bylo v tom určitě i podcenění vlivů a trendů ve světě, které jsme nepochybně ve svém „budovatelském úsilí“ přehlédli nebo bagatelizovali. V posledních dekádách šlo přece o kontinuální erozi liberálního kapitalismu, budování společnosti blahobytu, rozmělnění pravidel, principů a světového řádu a o pozvolný sebedestruktivní proces, který započal u nás naskočením do rozjetého vlaku bez předešlé zkušenosti po roce 1990 a ve „svobodném“ světě už v šedesátých letech minulého století, a který eskaluje právě dnes!
