Miroslava Němcová patří již dvaadvacet let k nejvýraznějším ženám v české politice. Jakkoli uznává, že vstoupit do vrcholné politiky může být pro ženy komplikované, věří, že je Česko připraveno, aby v jeho čele stanula žena. „Kandidaturu na prezidentský úřad nechávám otevřenou. Nic dopředu neslibuji, nepovažuji to za fér,“ komentuje Němcová možnost, že by se první prezidentkou stala ona sama. Proč se rozhodla po šesti volebních obdobích v Poslanecké sněmovně kandidovat do Senátu a proč to není v domovské Vysočině, ale v Praze? A jak vnímá svou roli ve spojování pravicových stran? Poslechněte si celý rozhovor.
Miroslava Němcová zasedá v poslanecké lavici od roku 1998, letos se ale rozhodla pro kandidaturu do Senátu. „Změna přišla pro mě až nečekaně. S nápadem mě oslovil Miloš Vystrčil, myšlenkově jsem si s tím hrála několikrát. Ze Senátu se stává prostředí, kam se překlápí akcent na témata, která mě nesmírně zajímají a celých 22 let byly mými tématy – ochrana ústavnosti, péče o demokratický systém a podobně. Cítila jsem, jak je Senát v tomhle dobrý a jak to ve Sněmovně opomíjíme. To mě přimělo si řádně promyslet, zda by to mělo smysl pro mé okolí, pro voliče i pro mě samotnou a nakonec to rozhodnutí padlo,“ popisuje Němcová.
Němcová přiznává, že cítí jistý tlak daný tím, že její kandidaturu v Praze podporují čtyři různé strany. „Když jdete do závodu sám za sebe, tak ho můžete prohrát jen sám sobě. Když běžíte za tým, vidíte už i ty ostatní a odpovědnost stoupá, čtyři týmy už pak jsou velký tlak, ale věděla jsem to, tak si nestěžuji a za to spojení jsem ráda,“ říká politička.
Sama sebe ale nevnímá jako pomyslný lakmusový papírek fungování spojování stran napravo od středu. „Zatím veřejnost vysílá signály, že by se strany, které k sobě mají poměrně blízko programem a ctí to, že jsme před úkolem chránit demokratické principy a nepřipustit překlopení do oligarchického systému, měly spojovat. Když si tohle strany uvědomí, že to je jejich úkol, veřejnost to ocení,“ myslí si Němcová.
