V posledních letech slýcháme často postesknutí, jak je česká společnost rozdělená: na Prahu a venkov, na kavárnu a hospodu, na mladé a staré, na vzdělané a nevzdělané, na příslušníky elit a ty ostatní... Prakticky totéž si čteme i o Polsku, kde proti sobě stojí příznivci vládní strany Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského a liberální opozice, o Británii, kde se přou stoupenci brexitu a jeho odpůrci, či o Spojených státech amerických, kde si nemohou přijít na jméno sympatizanti Donalda Trumpa a ti, kteří prezidenta i jeho politiku odmítají. Podobně je tomu ale i v zemích, o nichž se v českých médiích píše mnohem méně, například ve Španělském království, kde ovšem kořeny této rozpolcenosti sahají hluboko do minulosti.
Země na Pyrenejském poloostrově byla svým způsobem rozdělena na – zjednodušeně řečeno – konzervativní monarchisty (či tradicionalisty) a liberální republikány (modernisty) již v 19. století, v jehož druhé polovině dokonce došlo ve snaze překonat hlubokou politickou krizi k ustavení první republiky (1868–1874). Po několika letech byla sice obnovena monarchie, republikánské ideály ale v nemalé části společnosti zapustily pevné kořeny.
Skutečně zásadní zlom ve vývoji španělské společnosti nicméně přišel až se vznikem druhé republiky v roce 1931 a především s občanskou válkou z let 1936–1939. Tyto události ve svém důsledku přinesly nejenom mimořádné utrpení obyvatel, více než půl milionu mrtvých a tři a půl desetiletí trvající autoritativní vládu generála Franciska Franka (1939–1975), ale i od té doby existující „rozbití“ španělské společnosti na dvě nesmiřitelné, navzájem se nenávidějící části – stoupence a odpůrce frankistického režimu. Tato historicky daná rozpolcenost je o to důležitější, že přetrvává až do dnešní doby a je jednou z významných příčin vnitropoliticky složité, nestabilní a nepřehledné situace v zemi.
