Měl jsem dnes takovou příjemnou návštěvu ve své nakladatelské kanceláři. Přišla velmi milá a chytrá advokátka, se kterou jsme měli projednat nějaký článek k publikaci. Znáte to, jak na začátku obě strany vplouvají do hovoru nějakými těmi nezávaznými řečmi. Britové, jestli si v této identitární době lze dovolit takové škatulkování, vypálili dříve hned s pozdravem něco štěpného o počasí, až snad na Skoty, kteří preferovali šetření. To se samozřejmě změnilo, teď jdou bez okolků na brexit. Eskymáci si nejprve třeli nosy a potom zapředli debatu o kvalitě sněhu, dokud nepřišlo to zatracené celosvětové oteplování. Kanaďané vstoupili do místnosti s burácivou ódou na hokej. Těm to možná zůstalo, ale je jen otázkou času, kdy je zase začneme porážet, a bude po tématu.
Dlouho jsem měl zato, že Češi jsou mnohem vynalézavější a že naše škála je pestrá jako rozkvetlá jarní louka. Už dávno vím, že to byl jen projev nemístné národní nafoukanosti, a doufám, že – když jsem se k tomuto prohřešku tak otevřeně přiznal – nebudu nařčen z nějakého diskriminujícího přístupu. Jak říkám, všechno se mění. S vrstevníky, ač národů jsme třeba různých, dnes zahajujeme zpravidla o nemocích a když se sem tam stane nějaký úraz (pochopitelně – se šťastným koncem), cítíme se neuvěřitelně osvěženi.
A ta milá chytrá mladá advokátka pravila: „Já bych chtěla umět to jako Američani! Jak se máte? Skvěle! A co vy? Všechno je v nejlepším pořádku!“
